Včerejší česko-turecké setkání potvrdilo, jak příjemné je v předvánočním shonu na chvíli zastavit a nepřemýšlet nad povinnostmi a starostmi. Navíc poslední akce tohoto roku, kterou ČeskoTurecko uspořádalo, v mnohém překonala ty předchozí.

Prvním „nej“ vánočního setkání je bezesporu rekord v počtu účastníků. Tak hojná účast nás nesmírně těší a moc děkujeme všem, kteří jste dorazili a podíleli jste se tak na příjemné atmosféře celého večera. Vážíme si toho, že na setkání přijeli dokonce i mimopražští! (Tímto zdravíme Mladou Boleslav :))

Je nepopiratelným faktem, že děti se cizí jazyky učí mnohem snáz. Naši nejmladší hosté, devítiletá Tai a pětiletá dvojčata Kiki a Sisi toho byly názorným důkazem. Česko-portugalská rodina strávila pracovně v Turecku čtyři roky a na naše setkání se vypravili zejména proto, aby si děti mohly opět popovídat v turečtině. Po počátečním ostýchání se slečny rozmluvily a perfektní znalostí ohromily všechny přítomné.

Oprášit jsem tak svou velmi chabou znalost tureckého jazyka mohla i já. Například taková tombola je ideální příležitostí, jak si procvičit turecké číslovky. „Oniki!“ Zvolala Tai a přeložila číslo vzápětí do angličtiny i češtiny. Bingo jsem sice neměla, ale zato jsem se dozvěděla, co můžu čekat od Silvestra v Istanbulu. Cenné rady se mi budou za několik dní hodit. „Rozhodně nechoď na Taksim nebo do Besiktasu. Tam je hlava na hlavě“, varoval mě  Mert, který z Istanbulu pochází. Z jeho výrazu bylo patrné, že myslí hlavu na hlavě opravdu vážně, což jsem mu nijak nevyvracela, neboť mi stačilo zažít Besiktas za obyčejného dne v září.

Celý večer provázela přátelská atmosféra a čas plynul snad ještě rychleji, než voda v nedaleké Vltavě. Každý z účastníků setkání má k Turecku či Česku specifický vztah a tak o zajímavé příběhy nouze rozhodně nebyla.

Ještě jednou bych ráda jménem celého kolektivu ČeskoTurecko poděkovala vám, kteří jste na setkání dorazili. Věříme, že jste si večer užili stejně dobře jako my, a těšíme se na viděnou v novém roce!