Být na Erasmu v Istanbulu má pro cestovní maniaky, jako jsem já, velkou výhodu. Z tohoto mostu mezi Evropou a Asií se lze totiž jednoduše a levně dostat do spousty míst nejen v Turecku. Z obou istanbulských letišť si můžete koupit letenky doslova za pár stovek korun, což jako motivace k cestování do neznámých krajů funguje perfektně. Pokud k tomu ještě máte pět dní v týdnu čas, jako jsme měli během mého Erasmu my, ocitli jste se právě v ráji na zemi.

V říjnu 2014, kdy jsme měli pár dní volna kvůli náboženským svátkům, jsme mezi kamarády ve škole objevili pár spřízněných cestovatelských duší. Vytvořili jsme mezinárodní cestovatelskou skupinu složenou ze dvou Češek, jednoho Malajce a tří Singapurčanek. Všechny nás spojovala touha vidět toho co nejvíc za co nejméně peněz. Naším prvotním plánem bylo společně koupit jednosměrnou letenku do nějakého města na východě Turecka a z nějakého města ve středu Turecka mít letenku zpět do Istanbulu. Těch pár set kilometrů mezi těmito městy jsme měli řešit stopováním. Také jsme chtěli ušetřit na ubytování, a proto jsme se rozhodli využít tureckou komunitu Couchsurferů. Couchsurfing je sociální síť umožňující bezplatné ubytování kdekoli po světě, kde se nacházejí její členové. Zaregistrovaný uživatel může nabízet nocleh nebo se o něj ucházet. Je to největší projekt svého druhu.

Všechny nás spojovala touha vidět toho co nejvíc za co nejméně peněz.

Koupili jsme tedy jízdenku na autobus do Ankary a letenku odtamtud do města Van, ležícího na březích stejnojmenného jezera, největšího v Turecku. Zpáteční letenku do Istanbulu jsme pořídili z Gaziantepu. Vzdálenost mezi Vanem a Gaziantepem činí asi 700 kilometrů, které jsme s několika zastávkami chtěli za co nejméně peněz překonat asi za osm dní. Náš původní plán byl v danou dobu příliš smělý, a proto jsme ho bohužel museli upravit. Z naší skupiny jsem byla jediná, kdo měl nějaké předchozí zkušenosti s tureckým „Dálným východem“ a tureckým způsobem života mimo Istanbul, proto jsem nechtěla na sebe brát veškerou zodpovědnost. Navíc štěstěna nám dvakrát nepřála a pár dní před plánovaným odjezdem vypukl konflikt v Kobane a turečtí Kurdové se začali bouřit. Kobane je syrské město na hranici s Tureckem, obydlené převážně Kurdy. Na podzim 2014 začal město obléhat Islámský stát a kurdská menšina v Turecku v reakci na to uspořádala demonstrace, aby vyprovokovala tureckou vládu k nějaké akci proti Islámskému státu. V těchto demonstracích zemřelo 43 lidí, převážně na jihovýchodě země. Z tohoto důvodu se jako stopování v oblasti nedaleko iráckých a syrských hranic v seskupení pět holek a jeden kluk, jevilo jako nesmysl, takže jsme stopování nahradili cestováním autobusy. Ze zbytku plánu procestovat východ Turecka jsme ale neslevili ani po naléhání příbuzných a několika Istanbulanů, kteří nás varovali před nebezpečím, které nám v těchto „dálných končinách“ mohlo hrozit.

Rozhodně není důvod se Couchsurfingu v Turecku obávat.

Přes Couchsurfing jsme sehnali nocleh ve všech destinacích, kam jsme se chtěli podívat. Docela nás překvapilo, že to šlo tak snadno. Přeci jen nás bylo šest, což by byl v Evropě problém. V Turecku se to ale vždycky nějak zařídí a pokud s sebou máte alespoň jednoho cestovatele mužského pohlaví, tak rozhodně není důvod se Couchsurfingu v Turecku obávat. Kromě ušetřených nákladů je to také nejlepší způsob, jak poznat každodenní život místních lidí a kulturní rozdíly. Během našich cest jsme měli různé zkušenosti, všechny z nich byly velmi zajímavé. Ať už byli naši hostitelé chudí studenti, kteří neměli ani koupelnu a v kuchyni díru ve zdi, aby mohl kouř z kamen odcházet ven, nebo bohatá rodina s 3D domácím kinem, televizním pokojem a dvěma koupelnami, všichni hostitelé se nám snažili vyjít ve všem vstříc.

Situace v Kobane se bohužel zhoršila a extrémní kurdské skupiny organizovaly demonstrace po celém Turecku. Největší akce se udály právě blízko syrských hranic, kam jsme měli namířeno. Ani ne tak ze strachu, ale z čirého pudu sebezáchovy a z faktu, že fakticky nebylo možné náš plán realizovat, jsme byli donuceni k vypuštění nejzajímavější části našeho výletu a zbylo nám jen doufat, že se do Mardinu, Hasankeyfu, Midyatu a Şanlıurfy podíváme někdy příště.

V mnoha městech zejména na jihovýchodě a východě Turecka zemřeli lidé a byl vyhlášen výjimečný stav. Města byla uzavřená, nebylo možné vjet dovnitř ani vyjet ven a uvnitř platil zákaz vycházení. Autobusy do těchto měst tedy nejezdily, stočili jsme tedy naši trasu na západ, kde bylo bezpečno. Kromě malé přestřelky v dáli a slzného plynu jsme osobně nebyli svědky ničeho zvláštnějšího. Měli jsme štěstí. Ani v posledním městě, městě baklavy Gaziantepu, ze kterého jsme odlétali zpět do Istanbulu a kde si demonstrace také vyžádaly několik mrtvých, jsme žádné znaky předchozích událostí nezpozorovali. Jedna dívka z naší výpravy se však s námi do Gaziantepu neodvážila a raději si koupila novou letenku z Adiyamanu, kde žádné nepokoje nehrozily.

Náš dvanáctidenní dobrodružný výlet jsme přežili a cestu na jihovýchod Turecka rozhodně všem doporučuji. Tato oblast není turismem tolik zkažená jako okolí dovolenkových destinací Antalya a Alanya na jižním nebo Bodrum na jihozápadním pobřeží Turecka a má cestovatelům co nabídnout. Lidé jsou v této oblasti mnohem otevřenější a nikdo zde nikam nespěchá.

Jaká místa jsme tedy navštívili – Ankara, Van a okolí jezera, kráter Nemrut, Malatya, Adiyaman, hora Nemrut, Gaziantep.