Majestátní černé hradby

Pokud existuje v Turecku město, kam se Turci i turisté bojí jezdit, je to určitě, ač nespravedlivě, Diyarbakır. Toto město v jihovýchodní Anatolii je spojováno s mnohými konflikty, ačkoliv dnes je tam situace bezpečnější než v jiných tureckých městech.

Diyarbakır však vždy neměl takovou pověst. Naopak. Město je několik tisíc let staré a za hlavní město si ho vybraly v průběhu dějin nejrůznější národy. Už ve 3. století před Kristem byla z černého kamene bazaltu postavena část hradeb, které jsou dnes pro město tak typické. Největší část však byla postavena o 6 století později na popud římského císaře Konstantina II.

Městské ghetto

Ve 20. století se v Diyarbakıru doopravdy udály jisté nepokoje a masakry, zejména pak v 80. a 90. letech, kdy v největší míře probíhaly boje mezi tureckým státem a extrémní Stranou kurdských pracujících PKK, která si přeje vznik nezávislého kurdského státu. Boje probíhaly zejména v horách jihovýchodní Anatolie, a proto se do Diyarbakıru před tímto nebezpečím začaly stěhovat masy lidí a město se obrovsky rozrostlo. V roce 1990 měl Diyarbakır okolo 400 tisíc obyvatel, v roce 1997 už to bylo 1,5 milionu, což je číslo, které platí dodnes. Podle odhadů tvoří tři čtvrtiny obyvatel města Kurdové.

Poblíž Diyarbakıru se také nacházela americká základna pro monitorování Sovětského svazu a Blízkého východu. V roce 1997 však byla po 41 letech zavřena v důsledku všeobecného rušení amerických základen v Evropě.

Historie Diyarbakıru samozřejmě není tvořena jen konflikty a dokazuje to řada památek a pamětihodností ve městě. Například již zmiňované hradby, které se však sluší připomenout, neboť jsou doopravdy majestátní. Pět a půl kilometru dlouhé hradby obklopují centrum města a ze vzduchu svým tvarem připomínají rybu. Po Velké čínské zdi jde údajně o nejrozsáhlejší městské opevnění na světě. Na hradby se dá v některých místech vylézt a pokochat se pohledem na město. Součástí hradeb je také hrad na malém kopečku, mnoho k vidění tam ale není.

Kurdské děti (vypadají neškodně)

Příjemný karavanseráj

Každý turista Diyarbakıru se chtě nechtě ocitne před dilematem, jestli se odhodlat do uliček starého města nebo ne. Protože pokud se rozhodne tento risk podstoupit a vykročí vpřed, ocitne se ve světě, který žije svým vlastním životem. Tyto úzké tmavé nedlážděné uličky se chaoticky klikatí a není jednoduché se z tohoto labyrintu vymotat. Nejen proto není dobrý nápad se do nich vydávat v podvečer či večer. Zážitek z tohoto diyarbakırského podsvětí totiž stojí za to i přes den. Kromě toho, že tu lze poznat ten pravý život v ghettu, opatrně nahlédnout do domácností chudých Kurdů, je také možné vyzkoušet si tu míru trpělivosti s vtíravými dětmi. A to není k zahození.

Uprostřed těchto uliček se také nachází převážná většina náboženských budov ve městě. Například pro Diyarbakır typická černobíle pruhovaná mešita Ulu camii nebo kostel Panny Marie ze 3. století či arménský kostel svatého Giragose. Příjemným zážitkem také může být návštěva Hasan Paşa Hanu neboli opět černobílého karavanseráje ze 16. století. Tam je možné nakoupit suvenýry a posedět v jedné z restaurací nebo čajoven.

Městem také směrem dále do Iráku protéká jedna z mezopotámských řek Tigris, která se však v turečtině nazývá Dicle. Vede přes ni krásný most Dicle Köprüsü.

Co ještě ukrývají hradby Diyarbakıru? Melouny!

Melounový festival

Takovou diyarbakırskou kuriozitou, která se však objevuje všude, jsou melouny. Ty jsou symbolem města, jsou tedy vyobrazeny na všech znacích i dresy hráčů fotbalového klubu Diyarbakırspor jsou v barvách melounu. Místní mají k melounům opravdu velmi vřelý vztah. Každé září se koná Karpuz festivalı tedy melounový festival, kde se soutěží o největší meloun a hrají se nejrůznější „melounové“ hry. Melouny jsou dokonce tak velké, že je možné je vydlabat a posadit do nich dítě. Pokud jste ještě v Turecku nebyli, melounový festival je rozhodně dobrá záminka. Už kupujete letenky?