Počátky turecké kinematografie jsme se zabývali v minulém příspěvku. V dalším díle se podíváme na období druhé poloviny 20. století, které mělo na rozmach tureckého filmu neméně důležitý vliv.

V souvislosti s tureckou kinematografií můžete často narazit na termín Yeşilçam (v doslovném překladu zelená borovice). Objevil se v 50. letech v souvislosti s rozmachem filmu, pluralitou režisérů a produkčních společností. Centrem filmového průmyslu se stala ulice Yeşilçam v istanbuslské čtvrti Beyoğlu. Podobně jako Hollywood ve Spojených státech, Yeşilçam  se stala sídlem mnoha filmových studií, kin a prominentním místem herců a hereček. Tento termín je tak de facto synonymem pro turecký film.

Po vojenském puči v roce 1960 byla o rok později přijata nová ústava. Ta měla nemalý dopad i na filmový průmysl. Vůbec poprvé umožňovala umělcům zabývat se také sociálními problémy (hovoří se o tzv. sociálním realismu). Ve filmech se tak objevila celá řada nových témat – dopady industrializace, migrace z venkovních oblastí, chudoba, život intelektuálních vrstev či každodenní problémy pracujících. Filmový průmysl v 60. letech zažíval boom také proto, že se stále více soustředil nejen na diváky ve velkých městech, ale také v provinciích a venkovských oblastech, kde vznikala nová a nová kina, těm starším se zvyšovala kapacita. Nutno si uvědomit, že v 60. letech představovalo kino hlavní zábavní odvětví a současně přední komunikační médium každodenního života. Charakteristickým rysem jsou nové cílové skupiny. Objevují se první filmy, které jsou určeny ženskému publiku, či rodinné filmy.

Yılmaz Güney na festivalu v Cannes

Významným představitelem tohoto období je filmový režisér, scenárista a herec Yılmaz Güney. Protože pocházel z Anatolie a tvrdě si šel za svým snem, byl oblíbeným zejména u venkovského publika. I jeho filmy se tak věnovaly životu venkovského obyvatelstva a realisticky zobrazovaly život dělnické třídy. Záběr jeho filmů potvrzují jejich názvy:  Umut (Naděje, 1970), Ağıt (Žalozpěv, 1972), Acı (Bolest, 1971) nebo The Hopeless (Beznaděj, 1971). Za film Yol (Cesta) získal v roce 1982 Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Do povědomí se dostal nejen svou uměleckou kariérou, ale také svým ostrým vystupováním proti politickému dění v zemi. V roce 1971 proběhl další puč, po kterém byla situace ještě více nestabilní a v ulicích začaly propukovat studentské protesty a násilnosti. Yılmaz Güney se protestů aktivně zúčastnil, což vedlo k zatčení. Z vězení se dostal díky všeobecné amnestii o dva roky později. Později byl však odsouzen podruhé, z vězení utekl a zbytek života strávil v exilu ve Francii, kde natočil v roce 1983 film Duvar (Zeď), který zachycoval příběh uvězněných dětí.

Záběr z filmu Gelin (Nevěsta), režie Lutfi Akad

Dalším důležitým režisérem byl Lutfi Akad, který se ve svých filmech podobně jako Yılmaz Güney zabýval sociální problematikou. Proslavil se především svou trilogií ze 70. let: Gelin (Nevěsta, 1973), Dugun (Svatba, 1973) a Diyet (Oběť, 1974).

Velké náklady na produkci filmů postupně snižovaly počet natočených filmů. S nástupem televize, domácího videa a vznikem mnoha televizních kanálů v 80. letech postupně klesala i návštěvnost kin. Turecká kinematografie tak začala produkovat laciné filmy, které vznikaly především z poptávky imigrantů v Německu. 80. léta přinesla celou řadu amerických filmů na turecký způsob. Za všechny jmenujme Dünyayı Kurtaran Adam (Muž, který zachránil svět, 1982), který je považován za tureckou verzi Hvězdných válek. Samozřejmě ale vznikaly také kvalitní snímky, mezi které se řadí film Adı Vasfiye (Její jméno je Vasfiye, 1985) režiséra Atif Yilmaz nebo Muhsin Bey (Pan Mursin, 1987) v režii Yavuz Turgula.

Záběr z filmu Muhsin Bey (1987)

Plakát k filmu „Muž, který zachránil svět“

Další významné filmy období 60. – 80. let:

• Yılanların Öcü (1962), režie Şerif Gören
• Süt Kardeşler (1967), režie Ertem Egilmez
• Hababam Sınıfı Tatilde (1977), režie Ertem Egilmez
• Anayurt Oteli (Motherland Hotel, 1987), režie Ömer Kavur