Turecké filmy se neřadí v České republice k nejznámějším, projekce několika málo z nich, které se do české distribuce dostanou, probíhají zpravidla v rámci některého z festivalů. Český divák má tedy o tureckých filmech mlhavou představu a většinou se mu vybaví spíše turecký seriál Velkolepé století, než film. Je to však škoda, protože turecká kinematografie má rozhodně co nabídnout. Od poloviny 50. let, kdy se turecké filmy poprvé představily na mezinárodních festivalech, získaly i několik významných ocenění (například Zlatá palma z festivalu v Cannes v roce 1982 a 2014).

ČeskoTurecko zahájilo ve spolupráci s čítárnou Unijazz projekce tureckých filmů. Ve středu 15. 4. proběhne další, tentokrát se bude promítat film Kaybedenler kulübü, v překladu Klub loserů. V souvislosti s našimi projekcemi se tak sluší čtenářům i filmovým fanouškům poskytnout určitý historický exkurz do tajů turecké kinematografie. Než jsem se ponořila do průzkumu, zajímal mě osobní pohled a názor na to, jaké vlastně jsou turecké filmy.

„Podle mého názoru, každá kultura, resp. společnost, ovlivňuje filmový průmysl jako takový. Turecká kultura je poměrně dynamická a nálada lidí je velmi proměnlivá. Výsledkem je, že tyto emoce se promítají i do tureckých filmů,“ říká obecně o tureckých filmech Kemal Solmaz, který již třetím žije v České republice, a pokud nepracuje, tak se věnuje divadlu. Každá kultura je odlišná a moje druhá otázka proto zjišťovala, nakolik je pro zahraniční diváky obtížné porozumět tureckým filmů. „Myslím si, že není tak těžké je pochopit. V tureckých filmech, které jsem doposud viděl, mělo poselství publiku, vždy globální perspektivu. Mám na mysli, že se jednalo žánrově buď o drama, nebo komedie, které vysílají publiku většinu času jasnou zprávu, a pomáhají tak zachytit účel filmu,“ vysvětluje Kemal.

Turecká kinematografie v loňském roce oslavila sté výročí. V roce 1914 měl premiéru vůbec první film, či spíše dokument „Zničení pomníku Ayastefanos“ (Ayastefonos Abidesinin Yikilisi). Dokument pojednával o zničení pomníku v Istanbulu, který postavili Rusové na začátku první světové války.  Za první čistě vyprávěčský film se považuje „Manželství Himmet Aga“ z roku 1916.

První turecký film: Zničení pomníku Ayastefanos

Muhsin Ertuğrul (vlevo) při natáčení filmu V istanbulských ulicích

V první řadě je důležité zmínit, že charakteristickým rysem turecké tvorby je fakt, že jí v mnoha směrech ovlivňovala politická situace země. Vznik turecké republiky v roce 1923 a proces modernizace země pod taktovkou M. Kemala Ataturka se podepsaly i na filmovém průmyslu. Všechny snahy vycházely z motta ‚jedna identita, jedna národnost, jeden lid, jedno náboženství, jeden vůdce a jedna strana´. Zatímco tak Kemal Ataturk představoval jednoho muže na politické scéně, v umělecké branži byl touto osobností režisér Muhsin Ertuğrul. Občas se tak období 1922 – 1938 říká éra Muhsina Ertuğrula. Do roku 1953 natočil třicet filmů, od komedií po dramata. O kvalitě jeho filmů však řada autorů spekuluje. Důvodem je především Egtuğrulova divadelní minulost, která se promítla i do jeho režírování. Většina jeho filmů byly adaptace domácích či zahraničních divadelních her, filmy měly spíše divadelní jazyk než filmový a celkově v nich byla cítit stopa divadelních her. I přes tuto kritiku však zůstává nepopiratelnou skutečností, že to byl právě Ertuğrul, kdo naučil turecký lid chodit do kina.

Moc jednoho muže začala oslabovat ve čtyřicátých letech. Noví režiséři jako Faruk Kenç nebo Sadan Kamil přinesli nejen nové filmy, ale především nové náměty a úhly pohledu, které do té doby turecká kinematografie postrádala. Vznikly i nové produkční společnosti.

Druhá světová válka znamenala dominanci amerických, ale také egyptských filmů. V této době se také objevuje termín Yesilcam cinema, který více představíme příště. Významným mezníkem je rok 1948. Právě v tomto vznikl první domácí filmový festival a Turecko se začalo účastnit i mezinárodních filmových festivalů.

Významné filmy 1. pol. 20. století:

• Atesten Gomlek (režie M. Ertuğrul)
• Tas Parcasi/Chip of stone (1939, režie Faruk Kenç)