Vystudovala statistiku, ale touha po kreativní činnosti byla silnější. Kanadsko-turecká filmová režisérka Sibel Güvenç nyní žije v Praze, kde se věnuje práci na svých celovečerních filmech. V rozhovoru prozradila více o krátkém filmu „V kárném táboře“, jež byl natočen na náměty povídky Franze Kafky. Diváci mohou tento snímek shlédnout již 9. prosince 2015 v rámci tureckých filmových projekcí. Sibel Güvenç se promítání také zúčastní a bude připravena na diskuzi s hosty. Sibel se však věnuje také scenáristice, produkci (www.kybelefilms.com) i výtvarnému umění.

Sibel vysvětluje další scénu svého snímku

Moje první otázka se logicky týká toho, jak jste se dostala k filmovému průmyslu? Je to něco, co jste chtěla dělat vždycky?

Na univerzitě jsem vystudovala statistiku a závěrečné zkoušky absolvovala na dvojku. Nicméně po několika letech v korporátní sféře jsem neustále snila o tom vrátit se zpět ke studiu, a to na umělecké akademii. Už od mého dětství byla hudba mou velkou vášní, později jsem začala malovat. Když jsem dostala šanci zahájit studium na OCAD University, nejstarší a největší instituci designu v Kanadě, pracovala jsem v té době jako asistentka výkonného manažera ve společnosti zabývající se ocelí v Hamiltonu a do Toronta jsem dojížděla na dálkové studium.

Po roce jsem opustila práci a obdržela titul v oboru Integrovaná média a film. Tím, že jsem byla přijata na OCAD díky mému hudebnímu a výtvarnému portfoliu, nevěděla jsem, že jsem vlastně svůj celý život viděla prostřednictvím snímků. Uvědomila jsem, že mám nadání v oblasti kinematografie a byla jsem tak schopná konečně dát svou vizuální kreativitu a zvuk dohromady. Moje filmová tvorba je bezesporu ovlivněna mým výtvarným uměním. Hudba má v mé filmové kariéře také stále důležitou roli.

Váš život a kariéra jsou úzce spjaty s Kanadou, kde jste žila dlouhou dobu. Jak odlišný je kanadský a turecký filmový průmysl?

V Kanadě jsem žila téměř patnáct let. Do Turecka jsem se na tři roky vrátila v okamžiku, kdy jsem obdržela nabídku na pozici režisérky a producentky v komerční produkční společnosti v Istanbulu. Dynamika průmyslu celovečerních filmů pro mě byla tak odlišná kreativně i obchodně. Například ve scenáristice pro mě existuje stále příliš mnoho klišé, ale nová generace je nyní mezinárodně propojena, a tak věřím, že toto se zlepší. Máme velmi talentované a úspěšné turecké filmaře, kteří získávají ocenění po celém světě, ale výzvou v tureckém filmovém světě je to, že filmaři v současné době musí investovat své vlastní peníze k přežití a natáčení filmů.

To je úplně jiné než v Kanadě, kde máme tolik různých podpůrných finančních orgánů. Vládní výdaje a finanční podpora v Turecku jsou velmi omezené a nejsou tam žádné kvalifikační mechanismy, které by oceňovaly talent a trvalý růst. Tím se brání životaschopnému a udržitelnému průmyslu nezávislých filmů. Je opravdu smutné vidět talentované a úspěšné producenty krachovat. Televizní průmysl však v Turecku roste rychle.

Zajímáte se především o tvorbu krátkých filmů. Kdo je publikem krátkých filmů?

Obvykle návštěvníci filmových festivalů. V Kanadě a Severní Americe, před tím než natočíte celovečerní film, se očekává, že nejdříve uděláte řadu krátkých filmů, kterými získáte uznání. Takže já jsem následovala stejnou cestu, obdržela ceny za krátké filmy a byla jsem vybrána do prestižních kanadských programů. Do tvorby krátkých filmů jsem se zamilovala.

Uherský salám je součástí série krátkých filmů nazvané „Newlyweds“, kde každý příběh vzniká okolo nějakého mýtu, svatby a jídla, které patří k jedné kultuře. Můžete objevit tolik různých témat a stylů u krátkých filmů. Krátké filmy mi dávají volnost, zatímco u celovečerních filmů musím následovat určitou strukturu, abych udržela pozornost diváků. Když už o tom mluvím, vytvářím samozřejmě také celovečerní filmy. V současné době pracuji na psychologickém dramatu Oči snů (Eyes of Dreams) a scifi Rozbitá vejce (Broken eggs). Mimo to aktivně hledám v Evropě koproducenty, se kterými bych mohla spolupracovat.

Záběr z filmu Uherský salám (Hungarian Salamy)

Podle mého názoru jsou krátké filmy v České republice méně populární a méně propagované. Je toto rozdílné s porovnání s Kanadou?

V Kanadě je spousta festivalů krátkých filmů a skvělí diváci. Navíc i všechny velké festivaly mají speciální sekci krátkých filmů. To samé ve Spojených státech. Bohužel neznám místní prostředí natolik, abych mohla komentovat situaci u vás nebo v Evropě.

Kde vidíte budoucnost krátkých filmů?

Dovolte mi zeptat se Vás, kde vidíte jejich budoucnost? Je to jen forma kreativity a nemůžete zničit formu vyjádření. Budou růst? Nemyslím si, už jen proto, že filmařské nástroje jsou velmi dostupné a každý si myslí, že může udělat celovečerní film, tak proč by dělal krátký film?

Nyní žijete se svým manželem a dětmi v Praze. Moje otázka je více než zřejmá – proč právě Praha?

Přestěhovali jsme se kvůli manželově práci. Zpočátku jsme váhali mezi Českou Republikou a Velkou Británií. Velmi mě lákala myšlenka být v centru Evropy, kouzelném městě s neznámou kulturou. Miluji nové výzvy a věřím tomu, že se může stát něco magického, když v životě objevujeme nové věci, a tím i sami sebe. Také jsem slyšela o dobré pověsti FAMU a chtěla jsem se blíže seznámit s filmovým průmyslem tady.

Na co bylo nejtěžší si zvyknout?

Rozhodně jazyk a jeho zvuk. Od té doby, co jsem do Prahy přišla, chodím do kurzu češtiny, ale stále neumím příliš mluvit. Také cítím, že filmový průmysl není příliš otevřený, což je další výzva.

//

Vás krátký film V kárném táboře vychází z povídky Franze Kafky. Proč právě tento příběh? Není to přeci jen Kafkova nejznámější povídka, navíc je trochu morbidní.

V kárném táboře začal jako můj univerzitní projekt, a pak jsem na tom pokračovala dále až do finální podoby krátkého filmu. Příběh na mě zapůsobil už od prvního přečtení, neboť jsem velmi citlivá k otázce spravedlnosti ve světě. V kárném táboře je velmi nadčasová povídka s mnoha vrstvami. Složitost příběhu, stroj a osobní utrpení Kafky vzbudily můj zájem a kreativitu, aby z povídky nakonec vznikl film.  V kárném táboře je o vině a trestu v selhávajícím systému, jak toto dokáže zlomit jednotlivce a společnost do takového uskupení, kde je věci nejsou jen tak, svoboda není zadarmo a oběťmi jsou všichni. Film není jen temným dílem, na rozdíl od povídky proniká hluboko do psychiky a nabízí i optimismus s nadějí a porozuměním.

Záběr ze snímku V kárném táboře

Přiznám se, že jsem přečetla příběh teprve před několika týdny. První věc, která mě napadla, bylo, jakým způsobem bude ve filmu ztvárněn přístroj. Řídila jste se Kafkovým popisem, nebo jste zapojila nějaké své pocity při ztvárnění stroje?

Film je mým výkladem příběhu, kde jsem chtěla zapojit i Kafku jako jednu postav. Ve filmu najdete i odkazy na Kafkův vztah k jeho otci. Neměla jsem jen zájem o příběh jako takový, ale zajímal mě také důvod, proč Kafka tuto povídku napsal. Ve filmu se tak odehrávají dvě dějové linie. První z nich je kárný tábor a druhá je vnitřní svět postav. Jdeme mezi těmito dvěma ději, obrazem zvrácených mocenských poměrů v táboře a pocity každého jednotlivce, jeho vnímání. Mučící aparát je v Kafkově příběhu ústředním tématem.

Pracovali jsme při stavbě aparátu se sochařem. Hodně jsme záležitost diskutovali. Design a funkce přístroje v příběhu mají velmi mužský přístup. Představuje de facto mužskou vlastnost udržovat moc. Části přístroje sexuálně zastupují mužské a ženské orgány ve způsobu, jakým se pohybují, pracují a fungují.

Ve filmu, jsme změnili pohlaví postavy návštěvníka tábora na ženskou postavu, která tak přináší úplně jiný, a podle mého názoru více pravdivý rozměr. Důstojník nemá rád ženy. Má z nich strach kvůli jeho vlastním pocitům méněcennosti. Když jsme vytvářeli stroj, museli jsme vzít v potaz i tyto změny.

Nejste ale jen filmová tvůrkyně, ale také výtvarnice. Co se svými malbami snažíte říct?

Moje umělecká tvorba je o spojení. Spojení s vnitřním světem a skrz to spojení s vesmírem. Mám ráda tajemství toho, co si neseme po staletí v sobě prostřednictvím našeho společného podvědomí a osobní podvědomí je formováno společností a rodinou. Ráda vynáším na povrch skryté věci. Vyžaduje to upřímnost, a to se snažím ve svých malbách. Být upřímná sama k sobě.

//