Posláním ČeskoTurecko je nejen poskytovat profesionální služby firmám a jednotlivcům, ale také spojovat česko-tureckou komunitu a přispívat ke vzájemné pozitivní komunikaci. Jedním z pilířů ČeskoTurecko jsou také osobní příběhy lidí, kteří mají k Turecku nebo České republice nějaký blízký vztah. Tereza Štempecová, která se od března 2016 stala autorkou příspěvků na blogu ČeskoTurecko, je právě takovou osobou. Představení Terezy a její osobní příběh, který ji zavedl do Turecka, si můžete přečíst v následujícím článku.

Tereza se ve svých příspěvcích bude věnovat turecké kuchyni (tomu, co by jste v Turecku neměli zaručeně vynechat). Popíše své cesty po Turecku, a to jak rozhodně necestovat, jak úspěšně získat Ikamet. Také bude psát o tom, jaká jsou v jejích očích turecká města, která navštívila. A v neposlední řadě se chystá psát o tom, jak v České republice probíhá získání přechodného pobytu pro občana z Turecka.

Sen o Turecku se stal skutečností

Jmenuji se Tereza Štempecová, je mi 25 let, studuji Sociální antropologii na Univerzitě Pardubice. V roce 2012 jsem se zamilovala do Turecka, a to jsem tehdy ještě ani nepřekročila turecké hranice. Stála jsem v přeplněném studentském klubu, kde právě probíhal národní večer a běžela prezentace tureckých studentů o jejich zemi, zvycích, jídle, stereotypech, zkrátka to, jak studenti z Turecka vidí svoji zemi. Pamatuji si ten moment z prezentace, během které jsme se právě nacházeli v Istanbulu u Hagi Sofie a během vteřiny jsem se dívala na tančící Derviše. V tu chvíli jsem řekla své spolubydlící, že tam odjedu a že v té zemi chci žít. Kdo by tomu tenkrát věřil, ale oboje se mi v budoucnu opravdu vyplnilo.

Do doby, než jsem opravdu odjela do Turecka, jsem si našla mnoho přátel mezi tureckými studenty, kteří byli na Univerzitě v Pardubicích na Erasmus pobytu. Mnoho věcí jsem se o Turecku dozvěděla právě z jejich povídání. Turci jsou totiž na svou historii, tradice a kulturu velmi hrdí.

Pravá turecká káva se připravuje pomalým způsobem v džezvě

Nikdy tak nezapomenu, když jsem na koleji pila pravého turka, který má do české klasiky velmi daleko už tím, jakým stylem se připravuje, a kamarád mi z kávové sedliny vykládal budoucnost. Kávu nestačí pouze zalít horkou vodou, jak jsme na to zvyklí, ale je to spíše rituál. Pravá turecká káva se připravuje pomalým způsobem v džezvě, na ulici můžeme vidět stánky s rozžhavenými uhlíky a výrazně vonící kávou, kterou restaurace tímto způsobem připravují pro své zákazníky. Většinou je tato káva servírována s tureckým potěšením nebo-li “lokum”, což jsou malé kousky měkké cukrovinky, v některých můžeme nají i kousky ořechů a liší se různými barvami.

V Kappadokii budu mít ve stáří malý hotýlek

Při svých pobytech v Turecku mezi lety 2013 až 2015 jsem měla možnost vidět jeho hlavní město Ankaru. Ano, opravdu je hlavním městem Turecka Ankara a ne Istanbul. První město, které jsem však v Turecku navštívila byl Eskişehir, které pro mě vystihuje ideální studentské městečko a v mnoha ohledech mi připomíná právě Pardubice, kde jsem v té době také studovala. Nesmím také zapomenout na Istanbul, kterému patří mé srdce, dokonalou Kappadokii, jejíž scenérie mne naprosto uchvátily, a kde ve stáří budu vlastnit malý hotýlek, a v neposlední řadě Malatyi, která se od všech ostatních měst liší.

V Kappadokii budu mít ve stáří malý hotýlek

V Turecku jako doma

Turecko jsem navštívila několikrát a po dobu osmi měsíců jsem tam v roce 2015 žila, ale o tom třeba někdy jindy. Tato překrásná země mi ukázala to, že nikdy nevím co čekat a že mě pokaždé překvapí něčím jiným. Jako občasným řízením v protisměru! Přes co v Turecku vlak nejede a co je pro mě vždy stejné je “çay”, který je podávaný při každé příležitosti, za každého počasí a pro někoho překvapivě je osvěžující i v tom největším pařáku. Věřte tomu nebo ne, ale i zatvrzelá milovnice kávy jako já velmi rychle zjistila, že dát si čaj je rituál a je to mnohem lepší než káva. Nemění se také nálada lidí, kteří jsou usměvaví a vždy ochotní přiskočit vám pomoci a pokud možno zapojit do toho třeba celé nástupiště metra. A v neposlední řadě se pro mě nikdy nemění pocit, kdy přistanu v Turecku a uvědomím si, že jsem přiletěla “domů”.