Poslední filmové promítání před prázdninovou pauzou se blíží, a nám zbývá v naší sérii článků o turecké kinematografii doplnit období 90. let až po současnost. V Turecku v této době vzniká řada kvalitních filmů a přibývá mezinárodního uznání. Oceněný film Zimní spánek, který získal na festivalu v Cannes Zlatou palmu v minulém roce, je příslibem toho, že hodnotné turecké filmy budou vznikat i v následujících letech.

Režisér Nuri Bilge Ceylan přebírá Zlatou palmu za film Zimní spánek

Pro první polovinu 90. let je charakteristický poměrně nízký počet produkovaných filmů. V roce 1990 vzniklo celkem 75 filmů, o šest let později pouhých 37. Producenti bojovali s nedostatkem vhodných kin, většina filmů tak byla určena k distribuci rovnou na televizní obrazovky. Kvalita produkovaných snímků byla podporována Ministerstvem kultury, které v roce 1990 uspořádalo kongres zaměřený na tureckou kinematografii. Výsledkem kongresu bylo založení Nadace pro tureckou kinematografii a audiovizuální kulturu. Ve stejném roce se Turecko stalo členem Evropského fondu podpory kinematografie (EURIMAGES).

Oba tyto kroky měly významný podíl na tom, že se s tureckými filmy více seznamovalo zahraniční publikum. V roce 1996 proběhla v pařížském kulturním centru Pompidou první ucelená kampaň propagující tureckou kinematografii. Realistické a kvalitnější filmy, které vzbuzovaly zájem v zahraničí (důkazem kvality i zájmu je rostoucí počet cen, které si turecké filmy odvážely z mezinárodních filmových festivalů), znamenaly současně větší zájem o turecký filmový průmysl v samotném Turecku. Vzrostly nejen investice a státní podpora, ale především i počet diváků, kteří se od televizních obrazovek přesunuli zpět do kinosálů.

Diváky do kin vrátil například režisér a scénárista Cagan Irmak. Jeho filmy Babam ve Oglum (promítali jsme na projekci v květnu) či Issiz Adam se staly kasovními trháky, přičemž se jedná o vysoce kvalitní snímky. ČeskoTurecko nabídlo i další úspěšný film z tohoto období, a to film režiséra Tolga Örneka Klub looserů (2010). Komerční úspěch zaznamenala i komedie Vizontele (2001) režiséra  Yılmaz Erdoğana a to dokonce takový, že se v souvislosti s ní hovoří o obrození turecké kinematografie.

Logo 51. ročníku filmového festivalu v Antalyi

V novém tisíciletí se objevují pokusy o experimentální tvorbu. Film Türev z roku 2005 tak byl natočen bez předem psaného scénáře, Istanbulské příběhy (Anlat Istanbul) zase vznikly jako soubor pěti malých od sebe oddělených filmů. Přibývá také filmů v mezinárodní koprodukci. Pro příklad nemusíme daleko do historie, v tomto roce měl premiéru film Cesta naděje s Russel Crowem v hlavní roli.

Další významné filmy, které zaznamenaly mezinárodní ohlas:

Film Vzdálený si odnesl z festivalu v Cannes Velkou cenu poroty

• Berdel (1990), režie Atif Yilmaz
• Hamam/Turecké lázně (1997), režie
• Masumiyet/Nevinnost (1997), režie Zeki Demirkubuz
• Karsi pencere/Okno naproti (2003), režie Ferzan Oztepek. Film v koprodukci Itálie, Turecka, Portugalska a Velké Británie získal na festivalu v Karlových Varech cenu za nejlepší režii.
• Uzak/Vzdálený (2002), režie Nuri Bilge Ceylan

Zvýšený zájem o tureckou kinematografii potvrzuje i řada filmových festivalů, které probíhají po celém Turecku: Zlatou Artemis je možné získat na filmovém festivalu v Izmiru, Zlatý pomeranč na festivalu v Antalyi, který probíhá již od roku 1963. Filmové festivaly se konají samozřejmě také v Istanbulu, Ankaře, Bodrumu či Adaně.