Turecká kinematografie, díl třetí: Od 90. let do současnosti


Poslední filmové promítání před prázdninovou pauzou se blíží, a nám zbývá v naší sérii článků o turecké kinematografii doplnit období 90. let až po současnost. V Turecku v této době vzniká řada kvalitních filmů a přibývá mezinárodního uznání. Oceněný film Zimní spánek, který získal na festivalu v Cannes Zlatou palmu v minulém roce, je příslibem toho, že hodnotné turecké filmy budou vznikat i v následujících letech.

Režisér Nuri Bilge Ceylan přebírá Zlatou palmu za film Zimní spánek

Režisér Nuri Bilge Ceylan přebírá Zlatou palmu za film Zimní spánek

Pro první polovinu 90. let je charakteristický poměrně nízký počet produkovaných filmů. V roce 1990 vzniklo celkem 75 filmů, o šest let později pouhých 37. Producenti bojovali s nedostatkem vhodných kin, většina filmů tak byla určena k distribuci rovnou na televizní obrazovky. Kvalita produkovaných snímků byla podporována Ministerstvem kultury, které v roce 1990 uspořádalo kongres zaměřený na tureckou kinematografii. Výsledkem kongresu bylo založení Nadace pro tureckou kinematografii a audiovizuální kulturu. Ve stejném roce se Turecko stalo členem Evropského fondu podpory kinematografie (EURIMAGES).

Oba tyto kroky měly významný podíl na tom, že se s tureckými filmy více seznamovalo zahraniční publikum. V roce 1996 proběhla v pařížském kulturním centru Pompidou první ucelená kampaň propagující tureckou kinematografii. Realistické a kvalitnější filmy, které vzbuzovaly zájem v zahraničí (důkazem kvality i zájmu je rostoucí počet cen, které si turecké filmy odvážely z mezinárodních filmových festivalů), znamenaly současně větší zájem o turecký filmový průmysl v samotném Turecku. Vzrostly nejen investice a státní podpora, ale především i počet diváků, kteří se od televizních obrazovek přesunuli zpět do kinosálů.

Diváky do kin vrátil například režisér a scénárista Cagan Irmak. Jeho filmy Babam ve Oglum (promítali jsme na projekci v květnu) či Issiz Adam se staly kasovními trháky, přičemž se jedná o vysoce kvalitní snímky. ČeskoTurecko nabídlo i další úspěšný film z tohoto období, a to film režiséra Tolga Örneka Klub looserů (2010). Komerční úspěch zaznamenala i komedie Vizontele (2001) režiséra  Yılmaz Erdoğana a to dokonce takový, že se v souvislosti s ní hovoří o obrození turecké kinematografie.

Logo 51. ročníku filmového festivalu v Antalyi

V novém tisíciletí se objevují pokusy o experimentální tvorbu. Film Türev z roku 2005 tak byl natočen bez předem psaného scénáře, Istanbulské příběhy (Anlat Istanbul) zase vznikly jako soubor pěti malých od sebe oddělených filmů. Přibývá také filmů v mezinárodní koprodukci. Pro příklad nemusíme daleko do historie, v tomto roce měl premiéru film Cesta naděje s Russel Crowem v hlavní roli.

 

Další významné filmy, které zaznamenaly mezinárodní ohlas:

Film Vzdálený si odnesl z festivalu v Cannes Velkou cenu poroty

Film Vzdálený si odnesl z festivalu v Cannes Velkou cenu poroty

  • Berdel (1990), režie Atif Yilmaz
  • Hamam/Turecké lázně (1997), režie
  • Masumiyet/Nevinnost (1997), režie Zeki Demirkubuz
  • Karsi pencere/Okno naproti (2003), režie Ferzan Oztepek. Film v koprodukci Itálie, Turecka, Portugalska a Velké Británie získal na festivalu v Karlových Varech cenu za nejlepší režii.
  • Uzak/Vzdálený (2002), režie Nuri Bilge Ceylan

Zvýšený zájem o tureckou kinematografii potvrzuje i řada filmových festivalů, které probíhají po celém Turecku: Zlatou Artemis je možné získat na filmovém festivalu v Izmiru, Zlatý pomeranč na festivalu v Antalyi, který probíhá již od roku 1963. Filmové festivaly se konají samozřejmě také v Istanbulu, Ankaře, Bodrumu či Adaně.

Ukázka z filmu Issiz Adam (Alone)