Jirka Filip pochází z malé vesničky Jamné nad Orlicí v Orlických horách. Již čtvrtým rokem studuje strojírenskou technologii na fakultě strojního inženýrství v Brně. Letos se ze své rodné vísky v Orlických horách vydal na dobrodružnou cestu do Turecka. Jirkovi jsme dali prostor, aby své dojmy z návštěvy Turecka popsal v článku a mohl se o ně podělit s ostatními na našem česko-tureckém blogu ČeskoTurecko.

V jeho úvodním článku se tak dozvíte, proč se vlastně začal o Turecko zajímat, jak se mu líbilo v Ankaře a co vše tam ochutnal a zažil. Těšíme se, že bude Jirka ve svém psaní pokračovat a podělí se s ostatními také o své dojmy z Istanbulu a dalších míst, které v Turecku navštívil.

Teď už ale k Jirkovi a jeho první cestě do Turecka, která mířila do Ankary.

Stále mám to štěstí, že si můžu „užívat“ studentského života a s ním spojené všechny jeho výhody i nevýhody. Už od dětství jsem snil o tom, že jednou budu cestovat do zahraničí, poznávat cizí země, objevovat zajímavá místa a učit se nové jazyky. Má touha mne neopustila a teď, v době studentských let, je právě ta nejlepší příležitost.

Tentokrát jsem se rozhodl navštívit Turecko. Do této země jsem se vydával poprvé. Zároveň jsem také poprvé cestoval sám. Když jsem se před někým zmínil, že bych rád odjel do Turecka, často jsem se setkal s překvapenými výrazy nebo pochybnostmi.

„Do Turecka? A je tam bezpečno? Proč si nevybereš jinou zemi?“ Ovšem největší paniku z mého výletu měla mamka, která mi dokonce nabídla, že mi zaplatí za to, když si to ještě rozmyslím, a nepojedu. Poslední dva týdny před cestou mi dokonce každý den vyprávěla nějaký strašlivý příběh, co se mi stane. Přesto, že se mamce občas podařilo mě trochu zneklidnit, začínal jsem se těšit na všechny zážitky, které mě čekají.

Proč jsem se začal zajímat o Turecko?

To byla trochu náhoda. O letních prázdninách někdy mezi třeťákem a čtvrťákem na střední, jsem si řekl, že bych se rád naučil mluvit anglicky. Do té doby byla angličtina můj oblíbený předmět ve škole, ale když přišlo na mluvení, nebo napsat souvislý text, bez pomoci slovníku a učení se nazpaměť několika vět, jsem nebyl schopný reagovat a plynule mluvit. To jsem chtěl změnit. A jako nejjednodušší řešení mi, pro začátek, přišlo najít si online někoho, kdo bude schopný se mnou, nejlíp denně, anglicky komunikovat.

Aplikaci, kterou jsem si stáhl do telefonu, mě propojila s jednou turkyní, která měla stejný nápad na učení se angličtiny jako já. Začali jsme si psát a volat přes WhatsApp a při vzájemném zdokonalování naší angličtiny mi ona vyprávěla o Turecku a já jí zase o České republice.

Z jakého důvodu jsem letěl do Turecka?

Během svého studia na VUT v Brně jsem se dostal ke studentské organizaci ESN (Erasmus Student Network), která se stará o zahraniční studenty. To se mi zalíbilo, a tak jsem se stal členem ESN VUT Brno. Tady jsem poznal lidi z různých koutů světa. Mimochodem spousta z nich právě z Turecka, na kterých mě překvapilo, jak jsou přátelští. Přesto, že jsme se sotva poznali, oni už mi téměř plánovali můj výlet do jejich země s tím, že je určitě musím navštívit a nejlíp u nich i bydlet! Přitom stále mluvili o místech, které bych měl vidět a hlavně! Jídlech, které musím ochutnat! Letos v létě jsem se tedy vydal poznat právě Turecko.

Cesta do Ankary, hlavního města Turecka

Ve čtvrtek ráno, 18.7.2019, jsem letěl z Prahy, přes Istanbul, do hlavního města, Ankary. Na letišti už mě čekala má kamarádka Ayça (ta, s kterou jsme se přes WhatsApp učili anglicky a dosud se znali jen ze sociálních sítí). Ayça mě autem dopravila do centra města na Kızılay Meydanı (náměstí Kızılay), kde byl můj hotel.

Po cestě z letiště na hotel jsem se nestačil ohlížet po okolí. Všechno mi připadalo dost jiné, než jsem dosud znal. Nejspíš proto, že jsem se poprvé ocitl mimo Evropu a v muslimské zemi. Možná nejvíc překvapený jsem byl z dopravy. Připadalo mi jakoby snad v provozu ani neplatila žádná pravidla. Přednost má nejspíš ten, kdo víc troubí. bez toho to v tureckých městech nejde. 😊

Po ubytování na hotelu jsme se vydali na procházku po nočním Kızılay, kde tradičně každý den asi od 10. večer probíhají trhy až do brzkých ranních hodin. I ve všední dny jsou ulice v tyto hodiny plné lidí a prodejci nabízejí své zboží. Často i tak, že stojí uprostřed ulice a hlasitým křikem lákají lidi ke stánkům, nebo většinou jen takovým pultům.

Trhy na Kızılay v Ankaře

Další den v hlavním městě

Další den hned ráno měla Ayça přijímací zkoušku a při té příležitosti jsem navštívil její univerzitu (Ankara Üniversitesi hukuk fakültesi). Po zkoušce jsme se rozhodli zajít na jídlo. Šli jsme do restaurace, na které bylo velkým písmem napsáno ASPAVA.

Představil jsem si to jako klasický oběd v restauraci, kde si z jídelního lístku vyberu jídlo, a to mi donesou. To jsem se ale mýlil! Nejdříve nám číšníci nanosili několik předkrmů pak hlavní chod a když už jsem skoro umřel, přišel ještě dezert. No prostě jídla až nad hlavu. Jelikož nejsem trénovaný, všechno jsem to samozřejmě nezvládl sníst snad ani z poloviny! Přesto nám ještě donesli turecký čaj, s kterým nemám dobrou zkušenost. O tom ale později.

Turecké jídlo v restauraci Aspava, Ankara

Všiml jsem si, že v turecké kuchyni je velmi oblíbený bílý jogurt, a to skoro ke všemu. Rýže, maso, omáčka a na to jogurt. Co mě dále překvapilo, kromě množství a výborné chuti jídla, byla jeho cena. Za toto několikachodové menu, včetně dezertu jsem zaplatil pouhých 16 tureckých lir, což je v přepočtu 64 Kč.

Moje první turecké jídlo v Turecku (viz. obrázek), když nepočítám to, které jsem dostal na palubě Turkish Airlines, má název beyti kebap. Předkrm byl ciğ köfte, cacik, hranolky a zelenina se sladkokyselou polevou. Jako dezert ještě halva.

Po obědě jsem se cítil dost unaveně a skoro bych i usnul. Na to ale nebyl čas, v plánu jsme měli spoustu věcí! Například procházka po starém městě, výšlap na Ankara kalesi (hrad), prohlídka Anatolského muzea, velmi únavná jízda autobusem v koloně, procházka po Kuğulu Parku a zakončení dne piknikem s Ayçi přáteli.

Selfie na pikniku

Turecká (nepsaná) pravidla dopravního provozu

Dopravní provoz v Turecku mě nepřestával udivovat po celou dobu mé návštěvy. Když jsme poprvé přecházeli silnici, čekal jsem, až se na semaforu rozsvítí zelená. Ostatní kolemjdoucí ale chodili na červenou a auta je často míjela jen těšně. Přesto nikdo nezpomaloval, maximálně zatroubil. „Proč nejdeš?“ Zeptala se mě Ayça. „Čekám na zelenou“ odpověděl jsem. „No dobře můžeme tedy počkat, jestli chceš, ale vypadáme divně“ A opravdu. Ostatní kolemjdoucí se ohlíželi, na co tam čekáme. Až si někdy budete připadat zbyteční, vzpomeňte si na semafor pro chodce v Turecku. Jen pro porovnání, v Brně jsem letos přešel na červenou jednou a hned jsem dostal pokutu.

Ankara: Staré město

Ankara vs. Istanbul

Ankara je od roku 1923 hlavním městem Turecka. Turistů tam ale moc nepotkáte. Slyšel jsem, že nejlepší věc, kterou můžete udělat v Ankaře, je vrátit se zpět do Istanbulu. S tím ale nesouhlasím! Je zde několik míst, které určitě stojí za to vidět. Asi nejznámějším symbolem Ankary je Anıtkabir. To je monumentální hrobka zakladatele a zároveň prvního prezidenta Turecké republiky Kemala Atatürka. Na toho jsou Turci patřičně hrdí! Je takřka nemožné nesetkat se kdekoliv v Turecku s jeho jménem, portrétem nebo třeba sochou.

Mimochodem Ankara (historicky Angora) je místem, odkud pochází „angorská kočka nebo králík.“ Volně potulující se kočky potkáte ve městě na každém kroku. A to třeba i v kavárně.

Více o Atatürkovi jako zakladateli moderní turecké republiky jsem se dozvěděl v budově starého parlamentu, kde vládl a které dnes slouží jako muzeum. Muzeum i Anıtkabir jsme navštívili v jeden den, který byl, tím pádem, takovým naučným o historii a vzniku Turecka.

Atatürkovo Mausoleum Anıtkabir v Ankaře

Návštěva mešity

Předtím, než jsme se vydali k Anıtkabir, jsme ze staré budovy parlamentu zamířili k nejstarší mešitě v Ankaře Hacı Bayram-ı Veli. Dorazili jsme právě v čas modlení, proto bylo kolem a uvnitř mešity plno lidí. Zároveň jsem z bezprostřední blízkosti poslouchal zvuk ezan, který ve mně vyvolával zvláštní pocity. Ezan je takzvané svolávání ke společné modlitbě, které zní z mešity pětkrát denně.

Dovnitř jsem šel ale pouze sám, bez Ayçi, protože u vstupu nám řekli, že tudy mohou vstupovat pouze muži, ženy že mají vstup na opačné straně mešity. Ayçe se už nechtělo znova mešitu obcházet, a tak počkala venku. Při vstupu si musíte sundat boty a nohy mít zahalené minimálně ke kolenům. Ženy si pak musí zahalit i vlasy. Šátek pro ženy, nebo dlouhé kalhoty, pokud máte nevyhovující, vám před vstupem půjčí.

Mešita Hacı Bayram-ı v Ankaře

Uvnitř jsou oddělené místnosti určené pro modlení pouze pro muže a jiné pouze pro ženy. Ženy mohou vstoupit do oddělení pro muže, ale nemohou se zde modlit. V některých mešitách (jako například tato, Hacı Bayram-ı Veli) nemohou ženy vstoupit do mužské části ani v době modlení.

Po cestě z Hacı Bayram-ı Veli ke stanici metra, odkud jsme pokračovali k již zmiňovanému Anıtkabir, jsme procházeli místem, které se jmenuje Suluhan bazaar, kde je takové podloubí s pulty se zeleninou a krámky s tureckými sladkostmi, kterým u nás v Česku říkáme turecký med. Neodolal jsem a koupil celkem slušný balík těchto sladkostí, abych je pak úspěšně zapomněl v lednici v hotelovém pokoji při mém odjezdu.

Asi nejznámější, a možná i rozlohou největší, mešita v Ankaře je Kocatepe Camii. Která se nachází v centru města na Kızılay, kousek od místa mého ubytování.

Mí turečtí kamarádi chtěli, abych stihl ochutnat co nejvíce místních pokrmů. Oni by teda nejradši, abych ochutnal a snědl úplně všechno možný i nemožný. Po společném odpoledni s Ayçou, Esrou a Tahou (Ayçi přátelé) při kterém jsme hráli takzvaný čínský fotbal. To je hra, která je u nás známá jako hakis. Hráči stojí v kruhu a kopou do látkového míčku, vycpaného granulemi, a cílem hry je, kopáním udržet míček co nejdéle ve vzduchu.

Kopací věc na Činský fotbal

Čínský fotbal je v principu to samé, akorát předmět, do kterého se kope, má trochu jiný tvar. Po této aktivitě všem pěkně vyhládlo. To byla příležitost na pořádnou večeři a při tom poznávání dalších chutí turecké kuchyně.

Další turecké jídlo: Şiş Kebap

Dali jsme si Şiş Kebap, který se stal pravděpodobně mým nejoblíbenějším jídlem, jaké jsem v Turecku jedl. Tedy společně se Sarmou. Sarma je tradiční turecký pokrm, který byl pro mne zpočátku dost neobvyklý. Je to vařená rýže zabalená v dušeném listu z hroznového vína.

Turecké jídlo: Şiş Kebap

Čekala mě poslední noc v Ankaře. Cestou na hotel jsem doprovodil Ayçu na autobus a pak se ještě chvíli jen tak procházel po nočním Kızılay, kde jako každou noc, byly trhy v plném proudu.

Rozloučení s Ankarou

Ráno, po snídani, jsem opustil hotel a své věci přestěhoval do Ayçi auta. Tím jsme jeli do nákupního centra. Před vjezdem na parkoviště stojí ochranka a kontroluje každé přijíždějící auto. Kvůli kontrole, jestli v kufru nemáte LPG, se kterým se nemůže vjet do podzemních garáží.

Každý den kamkoliv jsme šli, například do metra, obchodu, ale třeba i do kavárny, parku nebo na venkovní zahrádku, jsme byli nuceni před vstupem projít detektorem kovů, stejně jako na letišti.

Dále jsme se přesunuli do botanik parkı, nad kterým se tyčí další z dominant Ankary. Vyhlídková věž Atakule. Tady se k nám přidala Tuğba. Společně jsme vyšplhali nahoru (teda vlastně vyjeli výtahem) a zde trávili zbytek dne. Povídali jsme si o věcech, které se v Turecku na veřejnosti příliš netolerují, jako objímání kluka s holkou na veřejných místech i ve škole, nebo o diskriminaci žen za volantem, na kterou mě občas Ayça upozornila, zatímco řídila. Jedli jsme mantı (další z pokrmů turecké kuchyně – něco jako těstoviny zalité jogurtem) a sarmu a užívali výhled na Ankaru při západu slunce.

Výhled na město Ankaru při západu slunce

Když se setmělo, vyrazil jsem směr autobusové nádraží a loučil se s Ankarou. Přes noc mě totiž čekala cesta do Istanbulu, kde pokračoval můj výlet po zemi Tisíce a jedné noci.