Svou letošní druhou návštěvu Turecka jsem směřovala mimo přímořská letoviska a vydala se do městečka Göreme v srdci Kapadokye. Byla jsem na tomto krásném místě již loni, ale pouze jeden den. A vzhledem k tomu, že mne toto mystické místo učarovalo, řekla jsem si, že se sem musím vrátit. A tak se taky po roce stalo.

Po letu Praha – Istanbul – Nevşehir a přesunu z letiště do hotelu v Göreme jsem konečně byla tam, kde jsem si tak moc přála být, v „Kapadokye“! Již po prvním kontaktu s lidmi jsem vypustila veškerý stres z hlavy.

Volba hotelu byla ta nejlepší možná, personál a majitel byli milí, nápomocní ve všem, na co si člověk vzpomněl. Plán mé dovolené byl jasný, maximálně si to užít, relaxovat. A jelikož jsem vášnivý chodec, tak jsem se rozhodla poznávat okolí po svých. Po poradě s panem recepčním, co by mi doporučil vidět a kam jsem schopna dojít, jsem se rozhodla dva dny věnovat chůzi a třetí relaxaci.

První den jsem se vydala dle mapy na prohlídku Open Air Musea a přes Red a Rose valley do městečka Çavuşın a odtud zpět do Göreme. Bohužel, anebo možná bohudík, mi nebylo přáno a já se hned na začátku svého poznávání ztratila. Dvakrát jsem se ptala na cestu stejného pána, sice jsem se nedozvěděla kudy přesně jít, zato jsem dostala výslužku do batohu v podobě citrónů, které byly vypěstovány přímo v Göreme. V místě, kde jsem pána potkala, byl ve skále velký sklad. Vůně to byla neskutečná. Čerstvé citróny jsou čerstvé citróny.

Ve stejnou chvíli kráčel kolem kluk, vypadající jako turista. Dali jsme se do řeči. Byl mou spásou, jelikož hovořil anglicky. Faruk byl z Ankary a do Göreme přijel na víkend, aby si odpočinul. Jelikož jsme měli stejnou cestu, pochodovali jsme celých 7 hodin spolu. Cesta byla místy náročná díky 40 stupním a skalnatému terénu, ale nádherné výhledy to mnohonásobně vykompenzovaly. Po cestě jsme se domluvili, že spolu půjdeme na západ slunce. Naplánovali jsme si také společnou večeři,  abychom završili velice příjemně strávený den.

Druhý den ráno jsem měla v plánu jít do Uçhisaru na hrad přes Pigeon valley a zpět přes White a Aşk valley. Stejně jako předchozí den jsem se i dnes mnohokrát ztratila. Cestu do Uçhisaru jsem místo jedné hodiny šla hodiny tři. Díky nádhernému prostředí to nebylo tak zlé. Nikdo nikde, jen já. Po třech hodinách jsem objevila na kopci místo s občerstvením, které vlastnil moc milý starší pán. Po nezbytném občerstvení mi pán ukázal bydlení ve skále a malá koťata.  Snažili jsme si popovídat. Dokonce si se mnou udělal i selfie :-) Příjemně jsem si odpočinula a pak pokračovala na hrad, který stál na velikém kopci, měla jsem pocit jako bych šla do nebe.

Po cestě na hrad jsem potkala dva turecké turisty. Začali jsme si povídat. Dozvěděla jsem se, že se v září chystají do Evropy a Prahu nevynechají. Předala jsem jim na sebe kontakt s tím, že je ráda v Praze uvidím. Jakmile jsem zdolala hrad, vydala jsem se druhou stranou zpět do Göreme. Cesta byla opět krásná a já se opět ztratila. Nakonec i přes mírné fyzické obtíže jsem se po zastávce na čaj a povídání si se staršími pány vrátila do hotelu v pořádku. Z posledních sil po šestihodinovém pochodu jsem povečeřela v mé oblíbené restauraci.  Večeřela jsem v této restauraci i loni. S obsluhou jsme se navzájem poznali. Bylo to neuvěřitelné! Při rozloučení mi řekli, abych zítra přišla jen tak, že si nemusím nic dávat, jen přijít a užít si výhled a svůj poslední den v Kapadokyi.

Třetí den jsem nemohla vstát z postele, dva dny náročné chůze udělaly své. Do města (Göreme) jsem se vypravila kolem páté hodiny. Prošla jsem si uličky se skalními hotely a užívala si atmosféru města. Pomalu jsem došla do „mé“ restaurace na svou poslední večeři a cestou jsem v duchu rekapitulovala tři dny, které jsem zde strávila. Tyto tři dny mi daly víc, než si člověk dokáže představit.

Ranní rozloučení s Tureckem bylo krásné, východ slunce spolu s oblohou plnou balónů.

Už teď se těším na zářijových 9 dnů v Turecku!

Pocity:

• Neuvěřitelná snaha pomoci mě v Turecku nikdy nepřestane fascinovat
• I přes to, že nemáme společný jazyk, si toho mnohdy řekneme víc, než když společný jazyk máme
• I přes viditelnou krizi, která se letos na Turecku podepisuje v podobě návštěvnosti turistů a neustálých útoků, člověk necítí žádné negativní pocity
• Přeji si, aby zde byl jednou opravdu klid a lidé mohli obdivovat vše, co tato různorodá země nabízí