Má letošní třetí návštěva Turecka byla již od začátku speciální. Nikdy před tím se mi nestalo, že bych již v letadle měla zvláštní pocit. Nevím, jestli ze strachu, radosti nebo z čeho, ale bylo to opravdu silné.

Den první: Cesta do Antálye

Když jsem tam tak seděla a pozorovala z okénka prostor kolem, vybíhala mi na mysl spousta věcí a otázek..! Jak může letadlo létat, jak krásný je pohled ze shora na tu naši zemi, jak je krajina pode mnou každou vteřinu jiná a krásná, jak jsem vděčná za možnosti, které mám a které si sama vytvářím. Ne každý má tu možnost a také ne každý zvolí za veškeré své peníze poznávat svět, namísto nakupování hmotných statků. Vše se mi vrací mnohonásobně zpět v podobě zážitků, nových přátel a zkušeností. Cestování obohacuje, sbližuje a hlavně dělá radost!

Po veškerých svých úvahách a přestupu na letišti v Istanbulu jsem dosedla na již pro mě dobře známé letiště v Antályi. Má cesta směřovala tentokrát taxíkem rovnou do hotelu, který jsem si na dvě noci zabukovala na pláži Lara beach. Tentokrát nechci popisovat své zážitky z Antálye i přes to, že opět pár nezapomenutelných v podobě vstřícnosti lidí jsem zažila. Hlavním cílem mé zářijové cesty do Turecka byla návštěva přátel ve vesničce Üçağız – Kekova.

Do Üçağızu jsem se pohodlně dostala autobusem z hlavního nádraží v Antályi. Cesta trvala necelé čtyři hodiny jízdy převážně podél pobřeží, byla několikrát zpříjemněna zastávkou jak jinak než na čaj. Moc jsem se těšila a zároveň jsem byla zvědavá, jaké to bude bydlet u někoho doma, když jsme se potkali pouze jednou minulý rok, a to jen asi na tři dny.

Cesta uběhla rychle a já se blížila do malé vesničky na pobřeží plné kotvících lodí. Neumím odhadnout, kolik zde žije lidí, ale já měla pocit, že je to jedna velká rodina o 100 členech. Už z dálky jsem viděla Leylu s manželem Ahmetem a jejich psem Efesem, jak vyhlíží můj příjezd. Bylo to milé setkání téměř na den po roce. Z autobusu jsme šli rovnou domů, kde mi Leyla ukázala můj pokoj v patře. Mezi tím, než jsem si vybalila, Leyla připravila večeři. Večeře byla venku na čerstvém vzduchu, ostatně vše se tu odehrává venku. Po večeři jsme se šly projít po okolí a do přístavu. Cestou jsme potkávaly spoustu lidí, které jsem znala již z minula, nebo z Instagramu. S každým jsme se vřele přivítaly. Atmosféra je tak jiná, uvolněná. Opět se cítím jak v jiném světě. Spát jsem šla brzo, jelikož jsem byla unavená z cesty.

Den druhý: Plavba na lodi

Druhý den po snídani mě čekal pětihodinový výlet lodí s tureckou skupinou turistů. Bylo to moc fajn, na vodě člověk zapomene na svět kolem, jen si užívá přítomnosti. Místa jsem již znala z minulého roku, ale to vůbec nevadilo. Vždycky mám pocit, jako by to bylo poprvé. Cestou byla několikrát zastávka na koupání v neskutečně čisté vodě. Na lodi byl též oběd a neodmyslitelný turecký čaj. Cestou zpět jsme zastavili pod hradem, kde byla hodina čas na výšlap nahoru, prohlídka hradu a zpět na loď. Já, jelikož jsem tento hrad opět znala z minulého roku, jsem si sedla na terase restaurace, která byla na vodě, objednala jsem si pití, k tomu jsem dostala olivy a hodinu si užívala krásného výhledu na moře, slunce a kolem projíždějící lodě. Po hodině jsme se nalodili zpět a vyrazili jsme směr Üçağız.

Cestou z lodě jsem byla odchycena na další čaj. Každý den tu mám pocit, že jsem součástí rodin žijících v této vesnici, prostě jedna z nich! Po posezení s přáteli jsem si dala věci domů a šla se podívat na jednu z nejhezčích vyhlídek, které jsem kdy viděla. Cesta tam je trošku náročná, ale za ten výhled to stojí. Celá vesnička a přístav jsou jak na dlani, a když zapadá sluníčko, je to jak z pohádky. Každý den po večeři jsme se šli projít, posedět u někoho na čaj.

Den třetí: Výlet

Třetí den po snídani mě čekal opět výlet tentokrát kratší, jelikož odpoledne máme naplánovanou „túru“ s Leylou a Vildan. Výlet byl zase super, počasí je každý den nádherné. Po návratu z výletu a zastávce u holek na čaj jsem se došla převléct do sportovního a hurá na čtyřhodinovou túru. Cesta i přes velké teplo byla moc fajn. Vykládaly jsme, fotily a na konci cesty jsme se i koupaly. Společnost nám jako vždy dělal Esef. Po návratu do vesnice jsem se opět vydala na vyhlídku na západ slunce, nemohla jsem se toho výhledu nabažit. Následovala večeře a posezení s přáteli.

Den čtvrtý: Odložené loučení

Čtvrtý den měl být můj předposlední a tak pro mě bohužel trošku smutný. Nesnáším loučení. Na dnešní den jsem neměla nic naplánované jen si užít svůj předposlední den s přáteli. Takže jsem se procházela, a jelikož mě stále někdo zval na kafe a čaj, tak jsem půl dne proseděla u stolů.

Nakonec holky přišly s tím, jestli s nimi večer nechci jet do Kaşe. Moc jsem chtěla, ale jelikož můj autobus do Antálye odjížděl brzo ráno a jiný už nejel, bohužel jsem musela odmítnout. Nakonec jsem si řekla, že plánované dva dny v Antályi můžu zkrátit na jeden a s radostí jsem šla oznámit, že večer pojedu. Sraz jsme měly v 8 večer před obchodem. Bylo nás 5 holek a řidič. Už cesta autem byl zážitek, muzika hrála na plno a zpívalo se jak o život. V tom nás zastavila hlídka, myslela jsem, že policistů, ale byli to vojáci. Já si vzpomněla, že jsem si nevzala pas, abych ho neztratila. Holky jim potom musely vysvětlit, že jsem kamarádka z Česka. No asi si mysleli, že jsem pako, ale očividně jsem jako nelegální běženkyně nevypadala a nechali nás jet dál. První zastávka byla v jacht přístavu, potom jsme jeli do centra, kde jsme si sedly na večeři v moc příjemné restauraci s živou hudbou. Kluk s kytarou byl neskutečný, hrál moc pěkně, dokonce mi zahrál na přání mého oblíbeného Ilyase Yalçıntaşe.

Potom jsme navštívily jeden z místních barů, ale jelikož byl všední den a už po sezóně, tak nikde nikdo nebyl. Cestou k autu jsme se zastavily ještě na kafe a wafle a hurá zpět domů. Bylo to fajn, moc jsem se nasmála.

Den pátý: Loučení

Pátý den už byl opravdu ten předposlední. Naposledy jsem navštívila všechny známé, naposledy jsem jela na výlet lodí a naposledy jsem si udělala výšlap na mou vyhlídku. Cítila jsme, že se něco chystá, ale nevěděla jsem co, jelikož všichni mluvili turecky a já samozřejmě nic nerozuměla.

Navečer mi Leyla řekla, že půjdeme na loď, že se tam sejde pár lidí, že se chtějí se mnou rozloučit. Co Vám budu povídat, když jsem viděla plnou loď lidí, brečela jsem. Nebylo to nic pro mou citlivou povahu. Vidět, tolik lidí, kteří se se mnou přišli rozloučit, byla nádhera. Hudba hrála, všichni jsme tancovali, pili, jedli. Potom nastal čas na rozloučení, jelikož jsem musela vstávat brzy a chytit ranní autobus směr Antálya.

Ráno po snídani mě Leyla, Mehmet, Efes a další šli vyprovodit na autobus. Nechtělo se mi, vůbec, ale co se dá dělat, takový je život. Jsem si jistá, že sem se ještě minimálně do třetice vrátím. Cesta utekla a já opět seděla v taxíku směr můj hotel. Ani jsem si nevybalovala kufr, jelikož hned následující den mě čekala cesta na letiště. Zašla jsme si na večeři a cestou navštívila „staré známé“ v prodejně s koberci. Setkání je to vždy příjemné, popovídáme si o všem možném a vždy se rozloučíme s tím, že se rádi zase příště uvidíme.

Pocity:

• Všem bych přála ten pocit, když kamkoli přijedete, cítit se jako doma. To štěstí já mám a jsme za to vděčná.
• Turecko je pro mě speciální země, která neprožívá jednoduché období, ale nemějte strach a vypravte se sem, nebudete litovat.
• Moře je jako Karibik a možná i lepší.

Jako ČeskoTurecko poskytujeme pro turisty a cestovatele mířící do Turecka komplexní služby. Na našich webových stránkách si tak můžete zakoupit zájezd do Turecka, sjednat cestovní pojištění, rezervovat levné letenky, zarezervovat hotel a přes naše stránky si můžete v Turecku zapůjčit auto. Pokud máte další přání neváhejte nás kontaktovat na info@ceskoturecko.cz nebo +420 736 177 368.