Odvrácená tvář Mnichova a dvě tváře Záhřebu
Už je to více než měsíc, co jsme vyrazili na jednu z nejdobrodružnějších vlakových cest v našem životě. Během cesty vlakem jsem se bohužel nedostal k tomu, abych psal příspěvky na blogu, a střípky z naší cesty sepisuji postupně až teď. Přes pracovní vytížení jsem se k tomu nedostal dříve.
Dobrá zpráva ale je, že jsme do Turecka nakonec dorazili a po cestě se nám nic vážného nestalo. Ten, kdo nás sleduje, tak ví, že jsem naši cestu také „živě“ sdílel na Instagramu.
Naší první přestupní stanicí byl Mnichov. Na prohlídku města jsme měli jen pár hodin. Původně jsem si myslel, že se bude jednat o typické německé město, ale hned po vystoupení z vlaku jsem byl vyveden z omylu. Kolem mnichovského vlakového nádraží to spíše vypadalo jako někde v Pákistánu, Indii, Turecku, a dokonce i jako v Číně.
Když jsme se s kufry prodrali do středu města, překvapila nás velmi zdobná radnice a zachovalé centrum města. Předpokládal jsem, že se bude jednat o válkou zničené město, ale podle všeho to vypadalo, že se Mnichov spojeneckému bombardování vyhnul.
Osobně mě také zajímalo, zda bude možné najít místo, kde byla podepsána Mnichovská dohoda, ale ve všemožných turistických průvodcích jsem se o tomto místě nedočetl a spíše to vypadá, že se Němci na tuto černou kapitolu dějin snaží zapomenout a Češi svým nynějším ekonomickým spojencům a investorům nechtějí tuto kapitolu připomínat. Takže zmínku o této budově stěží najdete a na budově ani není žádná cedule, která by tuto událost připomínala.
V Mnichově nás zastihla nesnesitelná vedra, takže jsme spíše než o procházku rozpáleným městem stáli o odpočinek v parku nebo osvěžení u fontány. V parcích nám většinou dělali společnost imigranti ze všech koutů světa. Jeden se zde dokonce učil německy z učebnice a ptal se nás, zda bychom mu nemohli poradit s nějakým německým cvičením, se kterým si zrovna nevěděl rady.
Pocit bezpečí nám v parku dodali policejní hlídky, které byly snad na každém rohu a skupinky migrantů legitimovali. Místní policie zde jezdí z pochopitelných důvodů ve vozech BMW, jelikož Mnichov je sídlem této německé automobilky.
Podvečer jsme se pomalu vraceli k mnichovskému nádraží, kde nás čekal noční vlak do Záhřebu. Nejdříve jsme měli problém s identifikací tohoto spoje, jelikož jeho označení na naší jízdence neodpovídalo označení na tabuli odjezdů. Na místních vlakových informacích nám však vysvětlili, že je jedná o ten samý vlak, jen je spojen s tolika vozů různých železničních společností, že se to na tabuli nevejde. Když jsme pak přišli na nástupiště, vlak nás svou délkou skutečně překvapil. Jednalo se snad o nejdelší vlak, který jsem kdy viděl, a skutečně vlak byl složen z různě vypadajících vagonů mnoha železničních společností. Co jsme pak pochopili, tak se část vlaku v noci na různých místech odpojuje a jednotlivé vagony se rozjíždí směrem na Itálii, Maďarsko a ty naše vagony jedou dále přes Slovinsko do chorvatského Záhřebu.
Byla to naše první noc, kterou jsme strávili ve vlaku v lehátkovém voze. Přes původní diskuzi, jak se do kupé vejdeme společně s bosensko-australským párem a jejich obrovskými kufry, jsme se nakonec do kupé poskládali se sympatickou Belgičankou, se kterou jsme se později i více seznámili, a společně si krátili čas na slovinsko-chorvatských hranicích, když jsme čekali na lokomotivu, která pro nás musela přijet ze Záhřebu.
Po prvotním zděšení v Mnichově z okolí hlavního nádraží nás Záhřebský Kolodvor uvítal docela mile. Historická budova nádraží na nás dýchla jižanskou atmosférou. Ale až druhý den jsme zjistili, že Záhřeb má vlastně dvě velmi rozdílné tváře. Stačí projít podchodem pod Hlavním nádražím a najednou se ocitnete úplně v jiném městě. Nový Záhřeb je betonová džungle plná autostrád a paneláků. Oázou klidu v betonové džungli je jen park Bundek, kam jsme druhý den zamířili za odpočinkem a osvěžením velmi parného letního dne.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Park Bundek prošel v roce 2005 rekonstrukcí a rázem se stal oblíbeným místem odpočinku místních. Podle místních turistických průvodců jsme čekali něco jako pražské Žluté lázně plné až k prasknutí, ale k našemu údivu jsme se v průzračném jezeru koupali úplně sami. Jezero Bundek vzniklo v šedesátých letech odvozem štěrku. Díra v zemi se zaplavila podzemními vodami z nedaleké řeky Sávy.
Samotný Záhřeb byl pro nás plný milých překvapeních. První den jsme se v podvečer procházeli po městě a najednou jsme se náhodou ocitli na koncertu Záhřebské filharmonie pod otevřeným nebem.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Byl to úžasný hudební zážitek. Hráli mix klasické hudby s filmovými melodiemi a také balkánskými rytmy. I kdybychom to sebelépe plánovali, nemohlo to dopadnout takto perfektně včetně načasování. Smyslem našeho putování vlakem do Turecka je také ukázat ostatním, že jedině pokud se vydáte vlastní cestou, můžete zažít něco neočekávaného a předtím nepředstavitelného. Koncert Záhřebské filharmonie pod širým otevřeným nebem byl toho skvělým příkladem.
V Záhřebu ještě stojí za zmínku 66 metrů dlouhá lanovka, což z ní činí nejkratší pozemní lanovku zařazenou do systému městské hromadné dopravy.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
O tom, jak pokračovala naše cesta vlakem dále do Bělehradu a Skopje, se dozvíte v příštím článku na našem blogu. Aby vám další článek neutekl, sledujte nás na Facebooku a Instagramu. V příštích článcích se dozvíte naše další zážitky z cesty vlakem z Prahy do Turecka.
