ČeskoTurecko je ve spojení s krajany žijícími v Turecku, a tak po rozhovoru s paní Levent přinášíme rozhovor s paní Kaçmaz, která působí ve spolku českých krajanů v Istanbulu. Paní Ivana Kaçmaz přišla do Turecka za prací v roce 2007. Žije se svojí rodinou v Istanbulu. Paní Kaçmaz byla do loňského roku předsedkyně spolku českých krajanů v Istanbulu a nadále se aktivně podílí na činnostech spolku. Více o paní Kaçmaz a české komunitě v Istanbulu se dozvíte v rozhovoru.

Co Vás vedlo ke stěhování do Turecka?

Práce. Dostala jsem nabídku od partnerské turecké firmy, abych to, co jsem dělala ve firmě v ČR, dělala z druhé strany. Působila jsem jako koordinátor zahraničních projektů a spolupráce ve firmě zabývající se testováním a certifikací průmyslových výrobků.

Jaké byly Vaše začátky v Turecku?

Docela snadné. Všechno za mě vyřídila firma, poskytla mi bydlení, pravidelné letenky domů, asistenci, odvozy do práce a z práce a poměrně pohodové pracovní prostředí. Zbytek už byl na mě. Naučila jsem se pár základních slovíček, díky kterým jsem lámaně nakupovala tam, kde nebyla samoobsluha, sehnala jsem si akbil (čip na MHD) a vyrážela jsem objevovat Istanbul.

Jak velká je asi česká komunita v Istanbulu?

Donedávna jsem si myslela, že nás tu může být tak 70 – 80; a to jak těch, kteří zde žijí „trvale“, tak také zaměstnanců českých firem a studentů, kteří jsou tu přechodně. Díky demografickému dotazníku, který připravila jedna kolegyně krajanka v listopadu loňského roku, jsem si svou domněnku musela poopravit. Určitě dotazník nevyplnilo 100% českých občanů zde žijících, ale předpokládám, že velká část ano. Za Istanbul vyplnilo dotazník 43 lidí, a tak odhaduju, že nás tu bude možná 50 – 55.

Setkávali se Češi v Istanbulu či pořádali nějaké akce i před založením spolku?

Ano, na Mikulášské besídce. Ta byla sice hlavně pro rodiny s dětmi, ale podle kapacity se mohli účastnit i ostatní. Pamatuju nahodile svolaná setkání v kavárně ve stylu „kdo má čas a chce, ten přijde“ a několik setkání organizovaných konzulátem. O dalších hromadných akcích nevím.

Kdo přišel jako první s myšlenkou založení spolku Čeští krajané v Istanbulu?

To si nejsem jistá, ale významnou roli v tom určitě sehrála paní konzulka Krasnická. Možná ta opravdu seriózní myšlenka vzešla přímo od ní. Byla to nakonec ona, kdo nám pomohl s formalitami na ministerstvu.

Jak často se Češi v Istanbulu setkávají? Jsou mezi Vámi i nějací Slováci?

Setkáváme se několikrát ročně. Akce jsou pořádány každý měsíc kromě prázdnin, takže minimálně 10x ročně mají krajané možnost se sejít, a to buď na schůzkách určených pro děti, nebo na akcích pro dospělé, jako jsou knižní schůzky, filmová promítání nebo vánoční večírek. Od loňského roku zveme na naše akce také slovenské krajany, z nichž někteří nám velmi aktivně pomáhají i s organizací. Největší akcí je Mikulášská besídka, té se včetně dětí účastní 60 – 80 osob.

Co je cílem spolku?

Cílem spolku je hlavně podpora české komunity v Istanbulu, udržování českého jazyka a tradic a jejich předávání našim dětem. A pak je to také snaha o rozvíjení mezikulturních vztahů mezi Čechy a Turky, představování české kultury a jazyka istanbulské veřejnosti.

Snaží se spolek prezentovat českou kulturu mezi turecké občany? Jakým způsobem?

Ano, jak jsem uvedla v odpovědi na předešlou otázku, je to jeden z cílů krajanského spolku. Nejvýraznější prezentací je asi kurz českého jazyka a promítání filmů. Jsme tady teprve v začátcích, ale věřím, že akce tohoto typu letos úspěšně naváží na loňské pilotní projekty.
V podstatě můžu říct, že českou kulturu prezentujeme i na akcích pro děti, které bývají často motivovány různými zvyky jako masopust, Velikonoce, Mikuláš… Všech těchto akcí se mohou zúčastnit i turečtí rodinní příslušníci.

Jaké akce pořádáte pro české krajánky (děti) v Istanbulu?

Pro děti funguje tzv. Dětské centrum, kterým jsme navázali na původní projekt českého konzulátu z jara roku 2012. Akce pro děti jsou rozdělené podle věku do několika skupin, pro nejmenší jsou to Říkanky, pro předškoláky Kreativní workshopy a pro školáky Čteme česky. Ne každé pololetí se nám podaří všechny skupiny realizovat, protože se nám zastoupení krajánků mění, rodiny se stěhují apod., stabilním programem jsou teď Kreativní workshopy, do kterých jsme „vpašovali“ i trochu toho čtení.

Uvítala byste v Istanbulu Českou školu bez hranic? Popřípadě plánuje se založení této školy?

Ano uvítala. Založení spolku s touto myšlenkou úzce souviselo, protože Českou školu bez hranic může zřídit pouze krajanský spolek nebo podobná krajanská organizace. Dětské centrum a jeho struktura má být jakousi generálkou školy. Vyslali jsme také zástupce na kurz metodiky češtiny, abychom měli kvalifikovaného lektora. Letos bychom na kurz rádi doporučili ještě jednoho člověka. To se dá nazvat přípravami. Ale k založení české školy je zapotřebí mnohem víc. Uvidíme, jestli se nám podaří pro tuto myšlenku získat dostatečnou podporu rodičů, dobrovolníků a úřadů.

Jaká je Vaše role ve spolku?

V současné době nevýznamná, pomáhám pouze s dílčími záležitostmi a vedu pokladnu spolku. Od založení spolku do loňského února jsem působila jako předsedkyně spolku.

Vy sama, jak vnímáte roli spolku pro Čechy v Turecku? Pomohla Vám česká komunita v Istanbulu ve Vašich začátcích?

Myslím si, že spolek hodně přispěl k tomu, abychom se vůbec navzájem poznali a začali se více podporovat. Najednou je snazší najít někoho, kdo mluví stejným jazykem, vyrostl ve stejném kulturním prostředí, má podobné názory na výchovu dětí… Tím nechci říct, že bychom se tu izolovali od tureckých spoluobčanů a turecké kultury a tvořili si tu české ghetto, to vůbec ne. Ale občas se ta podpora krajanů opravdu hodí. A pro děti je to skvělé, protože se mohou potkávat s dalšími bilingvními dětmi a vidí, že v tom nejsou samy.

Za sebe přiznám, že jsem českou komunitu ze začátku nevyhledávala. Hlavním důvodem bylo asi to, že jsem sem přijela pracovně na dobu určitou, moje práce znamenala z 98 % propojení s Českou republikou a také jsem létala pravidelně každé dva měsíce domů. Teprve časem jsem se začala rozhlížet mezi expaty obecně a pak i po Češích, ale spíše šlo o jednotlivce, komunita tady v pravém slova smyslu nefungovala.