Po předchozím velmi čtivém článku od Jirky, který poprvé letěl do Turecka, vám přinášíme další článek o jeho dobrodružství, ve kterém Jirka svým osobitým způsobem tentokrát zachycuje návštěvu Istanbulu. V Jirkově článku se tentokrát dočtete o jeho dojmech z ubytování v kurdské rodině, návštěvě fotbalových stadionů a ochutnání tureckých delikates.

Cesta autobusem do Istanbulu moc pohodlná nebyla. Z Ankary jsem odjížděl v úterý 22:30 večer a do Istanbulu přijel okolo půl šesté ráno. Prostor na jakýkoliv pohyb v autobusu nebyl téměř žádný a dlouho se mi nedařilo usnout. To se mi částečně povedlo až při poslechu hudby z obrazovky v sedačce přede mnou. Znovu mne probudila, asi hodinu před Istanbulem, až policejní kontrola. Když jsem otevřel oči, stál nade mnou policajt a chtěl cestovní doklady. No, znám i hezčí způsob probuzení.

Brzy ráno jsem dorazil na istanbulské autobusové nádraží Esenler, kde mě vyzvedl můj kamarád Yakup. S ním se znám z Brna. Minulý semestr tu totiž studoval v rámci programu Erasmus. Když jsem se před Yakupem už v Brně zmínil, že mám v plánu navštívit Turecko, hned mi nabídl, že můžu bydlet u něho doma, a navíc mi bude dělat průvodce po Istanbulu. Jak jsme jednou v Brně u piva naplánovali, tak jsme také zrealizovali.

Ubytování u kurdské rodiny

Po cestě z autobusového nádraží mi Yakup ještě připomínal, že jeho rodina jsou Kurdové a žijí trochu jiným způsobem, než na co jsem zvyklý. První rozdíly jsem pozoroval hned při vstupu k Yakupovi domů, kde nebyl žádný jídelní stůl, židle nebo postele.

V Yakupově rodině jsou zvyklí při jídle sedět na zemi, v tureckém sedu. Je to tak pro ně pohodlnější. Na zem prostřou velký ubrus a na něj nanosí jídlo. Pak se usadí kolem dokola a začnou jíst.

Spí pouze na povlečené matraci, místo postele. Místo na spaní pro mě bylo připraveno ještě před příchodem, a tak po přivítání s Yakupovou mamkou a sestrou jsem se mohl jen rozvalit a po dlouhé noční cestě strávené v autobuse usnout.

Jako dárek z Česka jsem Yakupovi dovezl Becherovku. Když jsem mu ji jednou večer v jeho pokoji chtěl předat, zastavil mě a snažil se láhev co nejrychleji schovat. To, že jeho rodiče, hlavně pak otec, nesmí Yakupa vidět s alkoholickým nápojem, mi trochu naznačoval už v Brně. To, když jsme zrovna pili pivo a v tom mu volal přes webkameru jeho otec. Tím možná hůř, že to zrovna bylo v období postního měsíce Ramadánu, kdy muslimové přes den nejí, nepijí a alkohol mají přísně zakázaný.

Yakupova rodina pochází z Mardinu, z města na jihovýchodě Turecka, asi 40 km od hranic se Sýrií. Do Istanbulu přišli hlavně kvůli práci. Při některých dalších posezeních na balkonu mi Yakupův otec na svém telefonu ukazoval obrázky jejich domu v Mardinu, který sám stavěl. Ten teď slouží jako letní sídlo, kam každý rok jezdí na dovolenou a v budoucnu by se do Mardinu chtěli vrátit.

Po příjezdu do Istanbulu a ubytování se mě Yakupova matka zeptala, jestli nepotřebuji vyprat nějaké věci. Trval jsem na tom, že není třeba. Když jsme se první večer vrátili zpět do Yakupova pokoje, vešla jeho matka a radostně mi oznamovala, že moje oblečení je vyprané.

Po pár hodinách spánku jsem se cítil opět plný energie, a tudíž jsem byl připraven vyrazit poznávat město. Jako první Yakup trval na tom, že jako první musíme zajet do obchodu jeho otce, který šije a prodává rifle. Sotva jsme vstoupili, už mi nosili kalhoty a kraťasy, abych si je vyzkoušel a poté i vzal. Zaplatit mě, samozřejmě, nenechali. Než jsme odešli, ještě nám Yakupův bratr, který zrovna pomáhal v obchodě, donesl turecký čaj.

Pití tureckého čaje

Svoji první zkušenost s pitím tureckého čaje jsem měl už z Brna z jedné čajovny. Vzpomínám si, že tenkrát mi po vypití necelých 2 šálků bylo dost špatně. Točila se mi hlava, měl jsem křeč v břiše, cítil jsem horko a chtělo se mi zvracet. Navíc jsem pak v noci nemohl ani usnout. Když jsem tuhle příhodu vyprávěl Turkům, smáli se mi, že jsem pravděpodobně pil moc silný čaj, nezředěný vodou a že prý příště si musím čaj líp naředit.

Tentokrát jsem byl ubezpečen, že se nemusím bát a čaj je připraven správně. Samým nadšením, když čaj trochu vychladl, jsem celý šálek vypil téměř na ex. Yakup, jeho bratr a otec se na mě dívali trochu s podivem, že jsem čaj dokázal vypít tak rychle. Moc jsem nechápal proč. Hrníček na turecký čaj je přece tak malý. Po chvíli jsme opustili obchod a vydali se směrem na Sultanahmet Meydanı. Již po pár metrech chůze jsem začínal chápat, proč se v obchodě divili mému kvapnému stylu pití čaje. Najednou mi bylo hrozné horko, podlamovaly se mi nohy a bylo mi vážně zle. Poznával jsem ten pocit z Brna, kde jsem se s tureckým tradičním nápojem setkal poprvé.

Pokud tedy někdy budete turecký čaj pít, rozhodně ho „ne-exujte“ a správně si jej nařeďte vodou, abyste předešli problémům, které se staly mně. Já jsem ale slíbil, že na čaj v Turecku už se, jen tak, zlákat nenechám. Je to ale nejspíš jen tím, že takový čaj nejsem zvyklý pít. Lepší volba byl pro mě Ayran. To je slaný nápoj z jogurtu a vody, oblíbený hlavně v zemích blízkého východu.

Proč je Modrá mešita modrá?

Po mém vystřízlivění jsme dorazili na turisty oblíbené náměstí Sultanahmet. Zde se na jednom místě nachází hned několik historických památek Istanbulu. Modrá mešita, u které jsme s Yakupem přemýšleli, proč se jí vlastně říká modrá, když ve skutečnosti modrá není. Aspoň tedy z venku ne.

Kdybych ale byl více pozorný uvnitř, mohl bych si všimnout, že strop a stěny jsou skutečně zbarveny do modra. Odtud tedy název Modrá mešita. Při vstupu dovnitř mi poprvé neprošly mé kraťasy (ve všech předchozích mešitách jsem v nich prošel bez problému), a tak jsem u vstupu dostal takovou sukýnku, která mi zakrývala nohy až k chodidlům.

Po prohlídce Modré mešity jsme pokračovali k historické stavbě a jedné z památek UNESCO, kterou je Hagia Sofia (turecky Ayasofya). Ta byla postavena mezi roky 532-537 jako křesťanský chrám a po dobytí Konstantinopole (dnešního Istanbulu) Osmany upravena na mešitu. V roce 1934 byla „odnáboženštěna“ a dnes slouží jako muzeum.

První setkání na Trolím jazyku a pak v Istanbulu

Při dalším pokračování objevování Istanbulu se k nám připojil Mete. S ním jsem se seznámil loni v Norsku při výstupu na Trolltungu (Trolí jazyk). Tenkrát mi řekl, ať dorazím do Istanbulu a navštívím ho. Tak jsem tady!

První jsme se vydali do čtvrti Ortaköy, odkud je pěkný výhled na Bosporský most, který spojuje Evropu a Asii. Odsud jsme se později, večer, přesunuli na Taksimské náměstí a téměř 2 kilometry dlouhou ulicí Istiklal, kterou proudily desítky tisíc lidí, jsme se prodrali a objevili se u nočně nasvícené Galata Kulesi (Galatská věž).

Pozor na turecké zmrzlináře

Pokud se rozhodnete dát si v Turecku zmrzlinu, pravděpodobně se nevyhnete krátkému „ponížení“ před tím, než samotnou zmrzlinu dostanete. Turečtí zmrzlináři se rádi baví na účet cizinců nebo malých dětí tak, že se zmrzlinou provádí různé triky. Do této pasti jsem se chytil hned několikrát. Přesto, že později už jsem se rozhodl stánkům se zmrzlinou a zmrzlinářům se srandovní čepicí vyhýbat, občas mě Yakup, nebo někdo další z mých kamarádů, přemluvil, abychom zašli na zmrzlinu a při tom se náramně bavili.

Na ulici jsem také ochutnal Midye dolma (Plněná Slávka jedlá). Ačkoliv určitě nejsem fanoušek mořských plodů, a “vyjídání” mlže z mušle mi normálně přijde nechutné, tak jsem tuto místní pochoutku ochutnal a nebylo to špatné! Chuť bych přirovnal k uzené makrele.

S tureckými frázemi zabodujete

Ještě před mým odjezdem do Turecka jsem se chtěl naučit alespoň několik základních tureckých frází. Turci jsou šťastní, když se snažíte mluvit jejich řečí. Proto jsem hledal na internetu nějaké základní turecká slovíčka, nejen abych udělal radost svým kamarádům, ale také abych v případě nouze nebyl úplně ztracený. Například jak se řekne letiště, přílet, odlet, vchod, východ a tak dále.

Mezi těmito užitečnými frázemi jsem našel i něco, co mě dost pobavilo. Jedna z nejdůležitějších vět, kterou cizinec potřebuje v Turecku je prý „Halıya ihtiyacım yok.“ To v překladu znamená „Nepotřebuji koberec.“ Když jsem pak tuto větu řekl třeba Ayçe v Ankaře, vždycky se začla hrozně smát a chtěla, abych to opakoval před jejími kamarády. Stejné to pak bylo i v Istanbulu.

Placení v Turecku? Hosté jedí zadarmo!

Další den ráno jsme měli v plánu setkat se s Minou. Mina byla, stejně jako Yakup, minulý semestr v Brně na Erasmu, kde jsme se seznámili. Před tím, než jsme ovšem vyrazili do města, vrátil se z práce domů Yakupův nejstarší bratr Halil, kterému nebylo dobře a chystal se jet do nemocnice. Yakup chtěl jet s ním a dal mi na výběr. Buď můžu počkat doma, až se vrátí z nemocnice, nebo jet s nimi a odtud už pokračovat do města a za Minou. Vybral jsem si druhou variantu, a tak jsme vyrazili.

Do nemocnice jsme, i kvůli ucpaným silnicím v Istanbulu, dorazili právě v době polední pauzy. „No nevadí, tak aspoň zajdeme na snídani.“, navrhli kluci. To, že jsme dorazili pozdě, byla ale tak trochu i moje vina. To proto, že mi dlouho trvalo, než jsem se probudil, vyhrabal z postele a připravil si všechny věci. Takže se na mě muselo čekat. Navrhl jsem tedy, že alespoň snídani všem zaplatím. To pro ně ovšem absolutně nepřicházelo v úvahu! Nakonec to dopadlo tak, že jsem se snažil usmlouvat, aby mi nechali zaplatit aspoň za sebe. Tento minisouboj jsem se rozhodl vyhrát.

Objednali jsme si Simit, což je takový suchý, kulatý rohlík obalený v sezamu, a Börek, slaný koláč z tenkých placek plněný sýrem, mletým masem nebo i špenátem. Při placení jsem se snažil být nejrychlejší a natahoval ruku s tureckou bankovkou. Ještě, než si ji však prodavač stihl vzít, předběhl mě Halil, který také natáhl ruku s penězi. Tato situace prodavače trochu zmátla. Nevěděl, od koho si má nechat zaplatit. Než ovšem stačil cokoliv říct, Halil mu vysvětlil, že jsem cizinec a jsem jejich host. A bylo rozhodnuto. Prodavač si vzal peníze od Halila a mně řekl, že se omlouvá, ale hosti to mají zadarmo.

Po stopách istanbulského fotbalu

Po snídani jsme se, už jen s Yakupem, vydali metrem do čtvrti Ortaköy, kde na nás čekala Mina před fotbalovým stadionem klubu Besiktas Istanbul. Protože jsme všichni fanoušci fotbalu, šli jsme dovnitř na prohlídku stadionu. Já a Mina jsme byli nadšení! Yakup už méně. Je totiž vášnivý fanoušek městského rivala – týmu Galatasaray Istanbul. V průběhu prohlídky stadionu Mina vyprávěla, jak jí její otec slíbil, že od něho dostane dres Besiktase Istanbul, pokud „Černí orli“, jak se místnímu klubu přezdívá, vyhrají tureckou ligu. Přesto, že v nedávné minulosti Besiktas ligu vyhrál hned ve 2 sezónách po sobě, Mina se dresu stále nedočkala. Teď se rozhodla otce trochu „poškádlit“, když mu poslala fotky ze stadionu, který se prý její táta stále pouze jen chystá navštívit.

V další části dne jsme se chystali přeplout Bosporský průliv a dostat se tak na asijskou stranu Istanbulu. Konkrétně do čtvrti Kadıköy, známé antickými uličkami, rybím bazarem a nebo také tím, že zde sídlí další turecký slavný fotbalový klub Fenerbahçe Istanbul.

Fotbalová rivalita v Turecku

Možná jste někdy slyšeli, o turecké vášni pro fotbal. Pro Turky je fotbal jako náboženství. Obrovská rivalita mezi fanoušky některých tureckých klubů, kteří dokáží nejen na stadionu vytvořit doslova peklo. Mezi tyto odvěké soupeře, jak po fotbalové, tak i fanouškovské stránce, patří i největší istanbulské fotbalové kluby: Beşiktaş, Galatasaray a Fenerbahçe. Na to, jak velcí soupeři ve fotbale jsou Beşiktaş a Fenerbahçe, mě moji kamarádi Yakup s Minou upozorňovali nejvíce po tom, když jsme dopluli na Kadıköy. To kvůli faktu, že jsem na sobě stále ještě měl fotbalový dres Beşiktaşe, který jsem si nasadil při prohlídce stadionu klubu ležícího na opačné straně Bosporu.

Stejný dres jsem si nakonec nechal na sobě po celou dobu návštěvy Kadıköy. Když jsme pak došli k velké soše býka, dozvěděl jsem se, že se zde, před každým domácím fotbalovým zápasem, schází právě fanoušci Fenerbahçe a odtud jdou společně na stadion. Fotku s býkem už mi ale Yakup s Minou, kvůli dresu, který jsem měl na sobě, doslova zakázali. To už by prý byla opravdu provokace a mohlo by mi hrozit nebezpečí.

Hurá na Princovy ostrovy

Páteční den jsme trávili aktivním odpočinkem – koupáním v moři, jízdou na lodi a projížděním na kole po pobřeží. K těmto činnostem se perfektně hodí Princovy ostrovy! To je souostroví skládající se z několika ostrovů, ležících v Marmarském moři nedaleko Istanbulu.

Nejdřív jsme, pouze s Yakupem, pluli na ostrov Kınalıada, který jsme využili k válení se na pláži a plavání v moři. Později odpoledne za námi vyrazila Mina, společně s kterou jsme pokračovali v plavbě na další, a zároveň největší, ostrov Büyükada. Tam jsme udělali jednu z nejlepších věcí, co jsme mohli! Půjčili si terénní kola a ostrov projeli na nich. Zajet si na tento ostrov byl super nápad. Nemusíte ani opustit Istanbul, abyste se ocitli v přírodě, kde můžete zajít do lesa, skočit si do moře nebo se jen prostě procházet po pobřeží. Nejezdí tu auta ani městská hromadná doprava. Tu zde nahrazuje doprava koňská, která, z mého pohledu, dost kazí dojem tohoto ostrova. Ulice jsou tak místo aut přeplněny koňskými kočáry.

Pokaždé večer, když jsme se vrátili z toulání po Istanbulu, přišli jsme do Yakupova pokoje. Tam nám jeho sestra donesla večeři. Rád jsem se přizpůsobil místnímu stylu stolování a k oválnému tácu s jídlem si sedl do tureckého sedu. Ovšem to pro mě po chvíli začalo být dost nepohodlné, a tak jsem u jídla tak nějak částečně seděl, ležel nebo klečel. Postupně pak do pokoje přicházeli i další členové rodiny a rádi by si se mnou povídali. Nikdo z nich (kromě Yakupa) však neuměl anglicky, a tak na mě mluvili turecky nebo kurdsky.

To že jsem nerozuměl, co mi chtějí říct jim zřejmě moc nevadilo. Po chvíli jsem tedy vzdal snahu o vysvětlování, že turecky nerozumím a začal jsem odpovídat anglicky a po chvíli i česky. Byla to moc zábavná konverzace, při které jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí!

Později mi Yakup vysvětloval, že jeho matka mluvila o tom, jak je ráda, že jsem je navštívil, a i když mi nerozumí, ráda jen sedí s námi v místnosti a poslouchá nás. Většinou okolo půlnoci jsme se přesunuli na balkon, kde, u skleničky vychlazeného Ayranu, pokračovaly naše zábavné konverzace. Například o fotbale! A tam už jsem se začínal trochu chytat. Tedy aspoň poté, co se na mě najednou podíval Yakupův otec a opakoval „Baroš, Baroš, Milan Baroš.“ Při čemž kýval hlavou a ukazoval palce nahoru. Celá rodina fandí týmu Galatasaray Istanbul, za který v minulosti hrál český fotbalový útočník Milan Baroš. Toho si místní, jak se zdá, pamatují velmi dobře. Mezitím nám Yakupova sestra s matkou připravovaly matrace na spaní.

Čtvrtý den v Istanbulu už jsem začínal být unavený. Z cestování, z velkoměsta. Proto už jsme neplánovali žádný náročný program. I když hned ráno jsme se znovu vypravili, z istanbulské čtvrti Esenler, kde Yakup bydlí, směr Taksimské náměstí. Už to samo o sobě je únavné až dost. Z autobusu jsme vystoupili o jednu zastávku dřív. Důvodem byl další fotbalový stadion týmu Kasımpaşa SK, za který momentálně hraje i český fotbalový reprezentant David Pavelka.

Na Taksimském náměstí jsme se ještě naposledy setkali s Minou a společně snídali Menemen. To je další z tureckých jídel, které u nás známe jako lečo. Při snídani jsme vyhlíželi na ulici, kde se shromažďovalo množství policistů. Ten den zde měl prý probíhat protest syrských uprchlíku proti návratu zpět do Sýrie.

V době mé návštěvy Yakupa a jeho rodiny jsem měl to „štěstí“, že se u nich v bytě na návštěvě sešla skoro celá jejich velká rodina. Yakupovy starší sestry, bratři i s dětmi, a tak nás zde, na pár dní, bydlelo celkem hodně. V poslední můj večer v Istanbulu mi Yakup nabídl ještě jeden výlet. Společně s jeho dvěma bratry jsme jeli na pláž Zeytinburnu a tam hráli fotbal. V poslední den už byl přede mnou jen úkol dostat se na letiště Sabiha Gökçen a odletět zpátky do Prahy.

Výlet do Turecka mi přinesl velké množství zážitků a zkušeností! Zároveň zbořil veškeré předsudky týkající se lidí, jiného způsobu života, náboženství nebo (ne)bezpečí. Jak se ukázalo, nejtěžší na celé cestě bylo odhodlat se vyrazit. Několik dní (týdnů) mi totiž trvalo, než jsem sebral odvahu a koupil si letenku. Myslím, že první krok do neznáma je vždycky ten nejtěžší. Když se ale překonáte a vyrazíte, tak to stojí za to!

Velkou výhodou Turecka je, že zde můžete dostat hodně zážitků za poměrně málo peněz. Navíc vždy potkáte přátelské lidi, kteří tedy většinou nemluví moc dobře anglicky, o to víc jsou však milí a pohostinní. A už jen to je obrovská výhoda. Větší pravděpodobnost, než že byste v Turecku umřeli hlady je, že byste se naopak přejedli k smrti.

Věřím, že v budoucnu Turecko znovu navštívím a možná mě tam čeká opět nějaké dobrodružství!

Pokud také chcete jako Jirka s ostatními sdílet své zajímavé zážitky z cest po Turecku nebo jiné osobní zkušenosti, napište nám na info@ceskoturecko.cz a rádi Vám dáme příležitost. ČeskoTurecko nejsou jen profesionální poradenské služby nebo estetická medicína, ale baví nás také podpora kulturních a společenských aktivit. Česko-turecký blog je jedinečným zdrojem informací a inspirace již od roku 2013.